Once upon a time

Bilance 11

2012-01-18T16:32:00.002+01:00

Leden

Nový rok začal tak, že umřelo morče. Vpravo nahoře je jeho poslední fotka. Brácha pak vždycky, když se něco špatnýho stal, říkal - to bylo to morče na novej rok. Začátek roku a obligátní problémy s rendrováním, modelováním...odevzdáváním ateliérů. Opět nevím jak, ale zvládla jsem to v termínu. Týral mě Tomáš svým ukecáváním ať to s Vítem vzdám. Hrozně jsem brečela. Dívala se na naše společný fotky a říkala si, o co všechno bych přišla. Věděla jsem, jak moc by to bolelo. Pak jsem ho jednou načapala na pokoji s Katkou a váhy se začaly naklánět. Nijak dramaticky. Hodně jsem kouřila.
Jezdila jsem Prahou sem tam tramvajema, dívala se, přemýšlela. Jednou..to se stane. Podruhý..to se taky stane...po stopadesátý ale s třetím? To přece není normální.

Únor

Byla jsem s Vítem a Alfonsem a jeho kamarádem Béďou v Aeru, na Festivalu otrlého diváka. Bylo to zajímavý. A přísahám, že by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, jak to všechno dopadne. Bylo to příjemný, a Alf mě po tom zval sem a tam..ať jdu taky. A já pořád neměla čas, nebo nemohla a vymlouvala se na Víta a on že to nevadí, že ho mám brát s sebou.
Udělala jsem pitominu, že jsem si zvolila dva ateliéry najednou. Branický ledárny a galerii vedle UPM. Tu a tam jsem zašla na pivo, byla jsem na koncertě Pink Floyd revival. Bylo to naposledy, co jsem viděla Pavla, Vítova kámoše, kterýho jsem si oblíbila.
A architektura se přestěhovala ze starých budov do jedné velké, nové.

Březen

Jeli jsem do Kruhu. Opět. Vztahy se utužují. Tomáš si našel holku a okamžitě ztratil zájem. Vít mi v Tescu vybrabal bramborový srdíčko. Oškrábala jsem ho a rozkrojila.
Řešila jsem ateliéry, chodila na procházky, fotila. Ale ne nějak moc. Z března mám minimum fotografií. A vlastně si ho moc nepamatuju.

Duben

Zase kruh. Všechno špatně. Špatný návrhy, zoufalství, trhliny. Bouchání dveří. Apatie. Tak jsem si ušila šaty a nechala se ostříhat. Co jinýho dělat. Bylo krásně, všechno kvetlo.

Květen

Byly závody, odevzdávala jsem. Zase jsem to zvládla. Nechápu jak. Od Víta jsem dostala tři tulipány. Byl sraz ze základky. Skoro všichni mi gratulovali, jak se mám, že má krásný dlouhodobý vztah. Usmívala jsem se na všechny strany. Věděla jsem o hromadě problémů, ale prý byly jen moje. Nedokázala jsem o nich mluvit, řešit je. Jen jsem se tupě usmívala. A psala si tu a tam a Alfem. Občas jsem ho potkala. Nadšeně ho zdravila. Jenže on to nějak neopětoval. Radek mi půjčil foťák. Sony Alfu 100.
Den před závodama jsem zahlédla že Alenka Víta oslovuje "lásko". Hrozně mě to vzalo. A nedokázala jsem říct slovo. Uklízela jsem Katčiny vlasy. A hrozně mě to bralo. Ale nedokázala jsem říct slovo. Nedokázala jsem se vnucovat. Přišlo mi, že se vnucuju už přespříliš. Začala jsem utíkat ven. Kamkoliv. Za kýmkoliv, kdo mě bude poslouchat a nebude mi kecat.

Červen

Zlomy..šli jsme s Alfem a jedním kámošem z koleje na Slavnost Lip. Pak do Aera. Byli jsme na koncertě Trombeniků. S Alfem a Vítem. Byl tehdy divný. Alf. A já do něj začala rýpat, co se děje. Co ho žere.
S Peťou jsem šla na jedno zlomový pivo. Přinesli mi ho v ruplým pullitru. Povídali sme si. Rozcházel se s holkou. Nedokázala jsem si představit, že bych něco takovýho musela řešit. Zdávaly se mi sny, že mě Vít s nějakou holkou podvádí. že jí nosí kytky a objímá ji. Toho večera přišel do té hospody Vít a jeho kamarádi. Všechny co tam byli jsem vyfotila. Všechny kromě Víta. Jen výjimečně se nechal ode mě vyfotit a já ho chtěla fotit tak moc. Líbil se mi. Mrzelo mě, že od kohokoliv jinýho, mu to nevadí. Že se na společných fotkách tady z koleje, když u toho nejsem usmívá. A že u focení nesalutuje jako dement. Toho večera jsem to nadobro vzdala.
Navíc jsem měla pocit že mi hráblo. Šla jsem sama s Alfem do Botanický zahrady v Troji. Pokecali sme si. Psal mi zvláštní SMSky. Jen tak. Nebylo v nich nic závažnýho. Jen byly divný.

Červenec

Zdál se mi sen. Že jsem se s Vítem rozešla já. Hrozně se mi v tom snu ulevilo. Ráno jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Snažila jsem se dát na rady Ivči a Čerta a to s Alfem přejít a neřešit. Nechat to zapadnout prachem. Nepodporovat. Investovat do Víta. S tím, že když mu dám najevo co mi vadí, že se to čase vyrovná, že se bude snažit. Možná by se i snažil. Jo. Měl velkou snahu. Koupil mi k narozeninám obří kytici růží. Udělal mi spoustu chlebíčků. Fakt si s tím vyhrál. Koupil mi roztomilý dárky. Ale to že mě tu nechal..že se zase opakoval scénář, ky si sám sám já sám něco vymyslí a když už s tím nemůžu hnout, mi řekne, však si mohla taky..to mě dorazilo. Mnoho kapek..a pak přišla ta poslední. Já byla jinde.
A pak jsem navíc byla v šoku. V transu. Ze dne na den mi Vít jakoby umřel. Zmizel. Zůstala prázdná polička, prázdný stůl, prázdná židle, prázdná postel. Zvadlý růže, tak jak je tam postavil. Musela jsem to všechno přerovnat, přetřít. A stejně mi ho tu každá navrtaná polička připomíná. Připomínaj mi ho šňůry na prádlo. Připomíná mi ho, že když spím, mám hlavu tam, kde kdysi sedával. Vždycky si vzpomenu jak jsem si mu sedala na klín a on se mě ptal:"Jsi moje Jitka. Jsi moje?"
A to všechno je minulost. Sbohem.

Srpen

S Alfem jsme jeli na fenomenální výlet do Mnichova. Pak jsme jeli na SázavaFest, kde nás potkala první krize. Pak na Trutnov, kde jsem na něj žárlila. Srpen a festivaly. Poprvé jsem ho ukázala našim. Táta byl asi rád. Z Víta už prý nadšený nebyl.
Strašně jsem zhubla a líbilo se mi to.
S kámoškou jsme spálily skoro celou starou kuchyňskou linku.

Září

Další zážitky. Čítárna Unijazzu, výlet do Ádru, paintball. Měla jsem pocit, že žiju. Viděla jsem nový směr. Snažila jsem se neohlížet a možná mi to i docela šlo.
Jen mi trochu hrabalo ze samoty.

Říjen

Dostala jsem housenky a začala odchovávat motýly. Ujistila jsem se, že se chci vydat směrem památková péče a pracovat na tom, abych v tomhle oboru něčeho dosáhla. Jen bych nesměla být tak líná.
Vzala jsem Honzu domů. Ukázala jsem ho i babičce. Harry ho už znal. Udělala jsem druhý státnice.

Listopad

Honza mě vzal k sobě domů do Ostravy. Nosila jsem barevný punčochy a modrou sukni. Koupila jsem si foťák a dost drahej mobil. Tak jsem pak málem žrala starý rohlíky. Makala jsem do školy, neměla moc času a zároveň, když to šlo, věnovala jsem se Honzovi. (Divný..i tak jsem vlastě skoro všechno stihla.)

Prosinec

Říkám si, že kdyby byl paralelní vesmír, tak jsem tam už několkrát mrtvá. V paralelním vesmíru je mrtvej i můj bratr, kterej se chtěl na Štědrý den nechat umrznout v autě. No přežil, takže v rámci možností jsme tento svátek komerce radostně oslavili.
Koupila jsem si rybu a vylíhla se mi nová generace housenek.

Bilancovala jsem hrozně dlouho. Plakala. Litovala..nevěděla. Pak jsem došla jen k jedný věci. Že jestli se nepohnu, přijdu o všechno. A tak jsem nahodila úsměv a pláču jen když je tma a nikdo mě nevidí. A ty intervaly, kdy mám potřebu brečet se prodlužují. Až zmizím z koleje, myslím, že zmizí docela.

Tak tedy vše nejlepší do nového roku.

Nůž mezi žebra

2011-12-16T05:26:00.003+01:00

..Nevím jak přesně tenhle mechanismus funguje, ale občas si připadám tak nemožná a trapná, že bych se nejradši odstřelila.

Sny o Vítovi ustaly. Zlepšilo se to. Po tom co jsem se z toho vypsala, a přemýšlela, proč se tak stalo a děje..se to zlepšilo no. Aspoň v něčem se mi ten blog hodí. Myslela jsem si, že to píšu pro cizí lidi, ale čím dál tím víc zjišťuju, že to mám víc pro sebe, jako zpětnou vazbu. Dostane mě, když se kouknu na jitku (bloguje), a to co jsem předjímala, se stalo nebo děje. Je to hrozně divný.
Asi správný.
Dneska jsem se nějak opila nebo co. Do rána jsem dělala do školy, pak to nějak překlepala a od odpoledne do půl jedenáctý spala. Teď je pět a já mám tak 6 odpoledne.
Pořád řeším, že mě bolí břicho, dělá se mi ekzém, je mi zle, jsem unavená a nedokážu si to uspořádadat tak, abych byla v pohodě.
Možná se snažím zničit naschvál. Lituj mě. Možná je to ta věčná sebenenávist..možná jsem na sebe moc měkká, dokud mám na všechno dost času. Napadlo mě, že se jednou tímhle životním stylem zabiju, ale nechci to přivolávat.

Vůbec nevím jak to nějak zformulovat.. tuhle jsme s Honzou pekli "veselý" cukroví, já nějak ochutnávala, trochu jsem to asi přehnala a dostala se do hrozně divnýho stavu, kterej sice pominul, ale v tomu stavu jsem měla děsivý paranoidní strach. Z toho, že nic není skutečný, že jsme jen shluk nějakých nervových buněk a to jak vnímáme okolí je hrozně povrchní k celý komplexitě vesmíru..
..hrozný, hrozný kraviny mě napadaly. Když si na to teď vzpomenu, vůbec mi není dobře. A přijde mi, že nikomu kolem sebe nedokážu vysvětlit: jak moc je pro mě blbá tráva, jak je pro mě blbej alkohol a jak je pro mě blbej nikotin...a všichni melou takový to:"Ale prosimtě, co děláš..to má každej".
Asi si to moc beru, ale teď bych fakt nejradši skočila z mostu, jen aby to přestalo.

Neboj, neskočím.

Jen mě tyhle píčoviny serou. Nevyspání. Hlad. Alkohol. Přepracování.
Skvělý esence na cestu do Bohnic.

Koupila jsem si rybičku. Bojovnici. Jednu. Do sklenice. A mám asi 150 housenek od motýlů, tak 200 jich už naštěstí pochcípalo. Neuživila bych je. Beru to, že jen silní přežijí. Zase mě na tom fascinuje ta pomíjivost života. Jednu chvíli je a vzápětí není. A nemůžu to zvrátit.
Nemůžu dělat nic. Vůbec nic, jen jít spát, pracovat a doufat.

(při dnešku asi nejsračkoidnější příšpevek, sorry)

Love is my answer to all

2011-12-01T19:10:00.005+01:00

Nemůžu přemýšlet. Sžírá mě únava, práce je mnoho, ale já už jsem příliš utahaná na to, abych měla ještě sílu to dotáhnout. Nepochybuju že to zvládnu. Jenže je to nějak den za dnem těžší.
Jsem strašně netrpělivá, chtěla bych všechno, nejlíp hned.

A vím že to nejde. Ani že mi nikdo nepomůže.

Snad každou druhou noc se mi zdá o Vítovi. Já ho v těch snech nechci. Strašně mě to mate. Po ránu.
Vždyť seš mu ukradená. Většinou se mnou chce mluvit a je to hrozně emotivní. Asi je t nevyřčená touha po tom, že chci, aby chtěl se mnou mluvit a já ho třeba mohla poslat do háje.

Per se s tím.

Mám strach, jaký by tohle mohlo mít dopad na vztah s Honzou.

Mám ho hrozně moc ráda. Myslím, že se mi daří tyhle dva pochody v mozku bývalý/milovaný oddělovat a necítím žádné výrazné následky. Když jsem s ním, je to super. Když tu není a když spím a je to na nevědomí a bez podnětů, ničím se.

Včera jsem byla na koncertu Luna. Ochranka mě pustila až k nim do kutlochu a já byla od božské Emmy asi 50 čísel. Podepsala mi CD a já si zas šla totálně happy po svých.

A vylíhli se mi motýli.

Jen mě trochu mrzí, že samečci se už nemaj s kým pářit, tak mi tak bezradně lítaj po pokoji, naráží do stěn, mlátí se o podlahu a otrhávají si křídla a pomalu umíraj.
Samice jsou v pohodě. Ty jen sedí na větvi a čekají až umřou. Vejce nakladena, mise splněna. Koloběh housenek může začít od nuly.

Vidět něčí život takhle zrychlený..jak se odehraje od kolébky do hrobu během pár týdnů je - skoro se mi chce říct - zenové, ale ne tak úplně.

Teď jdu do hospody. Musím se uvolnit a vyspat. Když mi dneska volal taťka, tak co jsem položila telefon, začala jsem brečet. Jen tak. Z únavy. A z hladu. A ze stesku.

Souvislosti

2011-11-12T16:45:00.005+01:00

Občas to tak přijde. Drobný, nenápadný posun dopředu. Po epizodách s couváním, ohlížením a dočasným parkováním na místě, kde se dle ostatních stát nesmí.

Koupila jsem si novej foťák a novej mobil. Foťák digitální. Po létě s historickým minimem volna a maximem brigád jsem si dopřála Pentax K-R se dvěma skly v setu. A dotykový mobil s Androidem 2.3 (HTC Wildfire S).
To první jsem si předobjednala po netu (a byl to příjemný zážitek se vstřícným a ochotným prodejcem ve VK fotu), to druhé jsem si zašla koupit do prodejny Vodafone a nestačila žasnout. Na můj požadavek, že si chci koupit nový telefon ten a ten mi bylo odpovězeno:"Gratuluji."
Na moje zvídavé otázky co je to ta 3G síť bylo odfrknuto, jaktože to nevím a že už se dávno jede jen přes TO a korunu tomu nasadil výrok, že GPRS se naposledy používal někdy v pravěku. Jak jsem se posléze přesvědčila - v nabídce připojení k netu je to stále. Dělal tam ze mě debila a já měla chuť mu po každé další rádobyvtipné připomínce říct, ať se laskavě odebere do prdele. Ale nějak mi to nešlo..protože..

O pár hodin dříve jsem potřebovala nafotit (do semestrálky na jeden předmět) nákupní centrum Metropole Zličín. Mimochodem, až budu jednou slavná a vlivná architektka, na tohle centrum najedou bourací stroje jako první.
Podotýkám, že jsem ho potřebovala nafotit zvenku, nikoliv zevnitř. Tam bych zrcadlovku nevytáhla. Nedošla jsem ale ani od vchodu 1 ke vchodu 2 a už mě zadržela ochranka, že to mám okamžitě smazat a fotit se tu nesmí. Říkám proč, že je to veřejný prostor a budovy není zakázáno fotit zvenku (pokud to není izraelská ambasáda (a i tu jsem si vyfotila z autobusu)). Na to mi řekli, že je to soukromý pozemek, vedení Metropole Zličín si to nepřeje a pak dodali něco ve smyslu, že si mám jít nakoupit nebo vypadnout.

Nakupuj, nebo jdi pryč. Nakupuj, nebo jdi pryč. Nakupuj, nebo jdi pryč. Nakupuj, nebo jdi pryč. ... Rozčilením jsem si nemohla srovnat v hlavě žádný logický argument...vyčerpáno. Dvě lopaty trvaly na svém - že mám vymazat kartu.

Chvíli jsem se s nima dohadovala, doufala jsem, že na mě nesáhnou aby mě zatáhli dovnitř a utekla pryč. Fotky jsem nesmazala. Tvrdila jsem jim, že to nejde. O týden později jsem si to tam nafotila znovu a lépe. Mobilem. I zevnitř.

I s jevem co jsem myslela, že přestal existovat pár let po premiéře filmu Český sen.

Stáli tam jak ovce před branou na pastvu. Hlavy mírně skloněné. Apatičtí. Měli s sebou děti (některé evidentně školou povinné) a byl pátek 9:30 ráno.

Věci které nepotřebujem, odpad, který produkujem..čas který ztrácíme a nevíme proč. Nakupuj, nebo jdi pryč. Chtělo se mi zvracet.

...

Státnice z práva jsem nakonec dala. Za B. Alespoň něco. Honzik mi za ně z Verony přivezl náušnice.

Ztratila jsem pinzetu a až včera jsem si s náhradní vytrhala obočí. Fashion versus freedom.. jak já trhání obočí nesnáším.

A taky jsem byla na Beanii architektů. Měla jsem vlasy obarvený narůžovo. Bavilo mě to. Možná bych si to nechala udělat na furt. Kdyby tu byl skutečný freedom...třeba v práci. (Tam teda freedom je, ale zato nejsou peníze na výplaty. Bojím se, že trvale.)

...

Minulou sobotu mi začala docvakavát další věc. Že jsou hrozný kecy, že na dítě jsou lidi dva. Ne..není to tak. Všechny tyhle problémy si nese jen jeden člověk. A to holka. Ne že bych to nevděla, ale nechávala jsem se asi nějak chlácholit, že ten chlap se taky o něco postará. Nebo nevím. I když jsem vždycky říkala, že to první co mě čeká a potká v případě problémů bude otázka:"To jsem zvědavej jak to budeš řešit.", stále jsem tak nějak optimisticky doufala, že na to nakonec sama nebudu.

Po dávce postinoru mi došlo, že není vůbec žádnej způsob, jak by mi kdokoliv mohl pomoct. Že nikoho nezajímá jestli na to mám, nebo nemám, že případný břicho mi nikdo neodnosí a že to všechno je nakonec jen a jen moje věc. A že když to ten chlap posere, tak to leda tak zacvaká a řekne, že ho mrzí, že mi nemůže pomoct.
Jak sakra takovou zátěž zvládla moje máma? Jak to zvládly všechny ostatní ženský?
Ležela jsem na posteli, byla unavená, bolelo mě břicho, zaklaply dveře, protože se mnou asi přestala být legrace a byla jsem na pokoji sama. Jen já a myšlenky. Přemýšlení o tom co je a co není chyba. O dobrých a špatných rozhodnutích.

Pořád se mi teď zdává o Vítovi. Vídám ho zřídka, stává se z něj tvář, kterou potkávám v ulicích. Známá odněkud z autobusu. Nevím o něm nic, jen že je.

Nevím o sobě nic. Jen že jsem.

Že se mi teda laskavě otevřela nějaká pitomá brána do dospělosti, že řeším, kde budu bydlet, co budu dělat, kde budu pracovat a dělám to s nějakou divnou automatikou. Z pohledu ostatních je nejspíš vše správně a v pořádku.
Můj pohled na mě je poslední dobou zvenčí a z dálky. Neskutečno. Zase mluvím já? Zase tu něco píšu? Jaktože to umím? Co si namlouvám..
Chce se mi spát. Ale nesmím.
Nebaví mě se nadechovat. Ale musím.
Neměla bych to odesílat ven...ale chce se mi.

Zamilovala jsem si barvy

2011-09-21T07:39:00.007+02:00

Vyrazila jsem na kompenzační nákupy. Asi teda nebudu žrát, za to jak utrácím, ale potřebovala jsem si zvednout náladu a sebevědomí a nový oblečení je k novýmu začátku třeba, že. Mimo jiné jsem rozstříhala dvě dožmolkovaný trika na hadry na mytí oken, tudíž potřeba doplnit stavy byla zcela oprávněná.

Úlovky ze secondhandů, od Stoklasy a z blešáku. Kalhoty 120,-; Sukně 70,-; trička kolem 40,-Kč. Neožmolkované a syté barvy zůstávájí i po vyprání! Juchu.

A aby toho nebylo málo, koupila jsem si černý boty. Dlouho jsem váhala mezi černýma a šedýma s růžovým ocáskem v odstínu...nakonec mi Alf řekl, že ty černé jsou lepší a ať si je koupím, že určitě budu mít radost. A hádej. Radost jsem měla a mám. Dobře se v nich chodí. Navíc za cenu 1099,-Kč.

Ještě plánuju šití světle růžové tylové sukně, takže už se těším domů a dám si poslední oraz u šicího stroje před martyriem státnic. 21.10. jdu na to. Jednadvacet voko bere, ten termín jsem si nevybrala náhodou.

---
Co se týče osobního života..občas si na Víta vzpomenu. Občas mi ještě zní v hlavě jeho hlas, občas si vzpomenu jak mi říkával:"Jsi moje Jitka. Jsi moje..?"
Občas ho potkám. Pozdravíme se a nic víc. Oční kontakt žádný, nebo minimální.
Navíc s Katkou jel do Tater. Odhaduju, že ji do Prahy samotnou jet nenechal.
Jak už jsem kdysi kdesi podotkla, nejvíc mě bude srát, že ke všem holkám, co přijdou po mně, se bude chovat líp, než se kdy choval ke mně.

Chci to nechat plavat. Jen mě to nějak tu a tam zamrzí. A vím, že mám být nad věcí a neřešit to a srát na to a hledět si novýho kluka, ale doprdele.. včera mě zas napadlo, že jsem z toho všeho unavená, že nejsem na novej vztah připravená a zároveň bych nechtěla udělat tu chybu, že si Alfa nechám utýct. Trochu se v tom plácám. Je mi s ním nádherně a zároveň nevím, jak se donutit vnitřně posunout někam, kde se mi už nebude stávat, že se mi při setkání s bývalým něco škubne kdesi hluboko v hrudi, zhruba tam, kde by mělo být srdce. Aby to už bylo tam, kde je mi ten člověk buřt. Kdy se podívám na fotku a nebudu cítit nic jinýho než smíření. Ale asi to budu muset odžít a přežít. Jen mě to už neba. Jsem hrozně netrpělivá.

Hodně mi pomohl výlet do Brna za Ašulí. Žvanily sme dlouho. Vykecala jsem se ze všeho a zas mi to trochu pomohlo. Zároveň bylo zajímavý slyšet něco podobnýho, a zároveň tak jinýho z druhý strany. Ten výlet i krátký ranní setkání s Ondrou definitivně stály za to.

Karolínky Dikobraz

Snídaně v příjemné kavárničce. Žádnej prašivej Stárbaks!

---
O tomhle víkendu jsem s Alfem a dalšíma lidma jela k nám na chatu. Můj tatínek nám uvařil guláš, v sobotu ráno jsme šli na pochod a kluci si pak pobyt odpracovali štípáním dříví. Že jsou zvyklí na práci s mečem bylo docela znát. Příjemný pohled na kluka, který je můj a jde mu práce od ruky :-)

A taky jsme minulý týden byli na výstavě masožravek a po výstavě se zpumprdlikovali na slavnostech vína. Příjemná neděle to byla.

Adély

Šaty z mnichova, kytička z HM a lezoucí krajková podprsenka. Ou jé!

Ještě mám fotku, kterak mi lezou kalhotky, ale ta není ani trochu vhodná. Když je člověk ve skleníku sám a je tam kolem 35°C a 100% vlhkost, napadaj ho holt různý prasárny.

S Alfem mám tak trojnásobek zážitků, pořád něco děláme, protože nesnáší vykydávání u počítače /tedy u seriálů a filmů/, na jednu stranu je to finančně dost náročný, na druhou stranu mám pocit, že žiju, že něco dělám, že jen nepřežívám a chci s ním být víc a víc. A o to víc se stydím za to, jak pomalu se vyrovnávám s rozchodem. Já vím, neměla bych na sebe být tak tvrdá. Navíc se to na Alfa snažím nepřenášet a řešit to o samotě a když to nejde, svádět vše na únavu - což je nakonec hlavní motor všech pochyb - hlad, žízeň a únava.

Připadám si jako hroznej člověk. Pořád se bojím, co si o tom všem myslí okolí a zároveň jsem ztratila jakoukoliv vůli nebo motivaci se nějak obhajovat, nebo ještě někomu něco vysvětlovat.

Ale taky je fakt, že moje povinnost to není. Jen už chci mít tohle období za sebou no.

Letem světem

2011-09-12T22:26:00.004+02:00

Ten měsíc uběhl neskutečně rychle. Spousta zážitků. Lítala jsem sem a tam, skoro každý den se dělo něco zajímavýho.
Spousta práce, spousta zábavy. Pár drobných krizí.

Mnichov byl dokonalý. Spali sme za 60€ v hostelu kousek od centra, probrali pár důležitých věcí, které nás posunuly zas o krůček kupředu. Byla jsem nadšená z Piňakotéky, on byl nadšený ze zoo a naopak.

Přijeli sme kolem páté ráno, procházeli se studenýma a úplně prázdnýma ulicema a hned nevěděli kam jít. Tenhle pocit si vybavím, když si vzpomenu na Berlín. Ne davy turistů, ale prázdná studená ulice, trochu v oparu a pocit že nic není..nebude, nebylo.

Pak sme si dali kafe, chvíli se ještě procházeli, prolezli sme tu slavnou obrazárnu, na večer si koupili šampaňský a olivy (který sme stejně nesnědli, doteď stojí nedotčené u Alfa na poličce), k jídlu sme pravidelně jedli Döner kebab (jednou sme teda zkusili indickou restauraci..no, špenátové cosi bylo v pohodě, kuře Vindaloo nic moc)...

Zoo a nákup v C und A, pruhované šatičky. Tričkovina teda nic moc, navíc ladím s kolejním povlečením, které má stejné modrobílé pruhy. Haha.
...

Psala bych dál, ale dostala jsem se do svízele. Začínám být unavená. Ze všeho. Ze školy, ze vztahu, z rozchodu, který bych měla prý dávno překlenout a neřešit, z lidí kolem sebe, ze strachu z nový bydly..z práce.

Nechci nic slibovat, ale hodlám pokračovat zítra. S jasnější hlavou.

Zpátečnická

2011-08-05T15:28:00.004+02:00

Jako kdyby se poslední rok nestal. Probudila jsem se v pokoji, který vypadá jako ten na desítce. Jen není vymalován na růžovo, ale na žluto. A je tu o něco víc poliček. I bydlu už mám stejnou.

Je to hrozně divný. Jako by se rok nestal. Nebyl..ale on byl. Důkazy jsou. Jsem starší. Vraťte mi někdo ten čas.

V sobotu jsem šla s Tomem posedět nad šálek kávy. Na narozky jsem ho nepozvala, tak jsem mu to chtěla vynahradit. Bylo to vtipný. V kavárně sme byli první, pršelo a já si dala bramboračku. Lososový tousty došly :-(.

Kavárna Cafeterapie kousek od palačáku byla krásná, ale zpočátku byla obsluha trochu roztěkaná

Lambrusco..

Pak jsme se šli kouknout na Code:mode, Tom si vybíral tašku. Byla zima, lilo a já se nemohla dočkat Alfa.

V ruce držím dárek od Toma. Dal mi pero Parker. Nemohla jsem tomu uvěřit a myslela jsem si, že se snad zbláznil.

Na železničním mostě..to pěkně klouzalo.

No a víc toho asi nestihnu. Včera v pět ráno jsem se vrátila z výletu do Mnichova(s Alfem) a tak za hoďku mizím (opět s Alfem) na Sázava fest.
A všechny ty nový věci co jsem si nakoupila nafotím po víkendu.. těš se.

Je mi fajn. Ale jak už jsem psala, je to strašně zvláštní. Krásný a těžký zároveň.

Líbila se mi hláška, co mi řekl Tomáš v kavárně na moje stesky že mi to VŠECHNO trvalo tak dlouho:"Všichni žijem život poprvý, nikdo nemá šanci si to předem vyzkoušet. Tak to holt musíme dělat stylem pokus - omyl."

I když mě tu a tam nasere, mám ho vlastně taky ráda. Jen mi vždycky trvá, než mi to dojde.

Mizim. :-)

Nemůžeš mu věřit, nemá tě rád, nezavolá znova, nemluví pravdu

2011-07-25T20:52:00.007+02:00

Ležela jsem na posteli. Přišel ze sprchy a mlčky si lehnul vedle mě.
"Musím Ti něco říct. Vím že mě máš moc rád..ale já už to tak nemám."

Nadzvedl se na lokti a do tmy řekl:"Rozejdeme se?"
Přikývla jsem.
"V pondělí se odstěhuju."
Zvedl se a šel ke dveřím.
"Kam jdeš?", ptám se.
"Vedle, ke Zbyňovi, snad nechceš abych tu spal s tebou."
"Nechci." Odsekla jsem a zabořila hlavu do polštáře.
"Ráno ti pomůžu s úklidem." Zavolal přes rameno.

Práskl dveřma a byl konec.
Čtyři roky zmizely ani ne za minutu v propasti mlčení, vyčítavých a uslzených pohledů.
Čtyři roky i s pozdějším dělením majetku skončily za pět minut přerušované komunikace.
Snažím si připomínat to nejhorší. Aby to zas tolik nebolelo. Aby nebolelo, jak rychle a snadno odešel. Bez otázek. Beze snahy. Tolik jsem ho zdeptala tím, že jsem prostě nemohla dál? Že jsem nebyla schopná do poslední chvíle hrát hodnou milou přítelkyni, protože to prostě zhaslo?

Nechtěla jsem aby slyšel fňukání přes zeď. Tak jsem v těch pět ráno šla fňukat k oknu na chodbu. Sesula se pod parapet a do ruky se mi zaryl střep z lahve, kterou jsem tam o hodinu dřív nechtěně rozbila.
Bylo po oslavě mých narozenin. Bylo to hezký. Sladký, hladový, opilý s hořkým ocasem.

Napsala jsem to Alfovi.

Hodinu před tím se na mě díval, jak jdu s Vítem na pokoj. Psal, že skoro začal žárlit.
Bylo to chvilku po tom, co jsem ho odtáhla k oknu, abych mu ukázala jak je svět krásný, když svítá. Petřínská rozhledna ještě svítila a za ní se rozehrávala pomerančovo-krvavá světelná šou rozbřesku.

Život je krásný. Řekl mi jednou.

Nechtěla jsem být na tom pokoji sama, tak jsem to šla zkusit za kamarádem co bydlí o patro výš. Na ťukání nereagoval. Zavolala jsem mu. Ještě že mi dal Vodafone ty 4 dny volání zdarma. Za tenhle víkend jsem se svými přáteli protelefonovala víc minut než za 10 let co mám číslo.
Zatepla jsem se svěřila a vyplakala, protože ten pokoj mě nehorázně sral. Možná jsem z něj chtěla odejít já (jsem to i řekla). Snad abych nemusela vnímat to, co se tam stalo.

Poté co jsem se vybrečela z nejhoršího (díky Peťo), jsem se cítila dost dobře na to, abych viděla Alfa a vypadala před ním aspoň trochu vyrovnaně. Vlastně nevím..možná by to vzal, kdybych brečela na rameno jemu, ale na druhou stranu, je to strašně divný, plakat před člověkem, se kterým možná něco začíná kvůli člověku se kterým něco skončilo. Bavili sme se o tom, a říkal, že takhle nějak to vnímá taky a proto se radši na nic neptá (a taky mi narovinu řekl, že vůbec neví jak mi to nějak ulehčit, já bych to na jeho místě taky nevěděla).

Celou tu oslavu se choval skvěle. Sešli se tam moji kamarádi a pak pár spíš Vítových kamarádů..ale snad si všichni se všema pokecali, takže jsme se bavili až tak do 5 ráno.
Nepřijít Lucie s Katkou (mojí Katkou) a Ivča, tak vzniká dost absurní situace s oslavou narozenin slečny, která má na oné oslavě sezvány jen muže, z nichž 10% (jak trefně, i když nepřesně, glosoval pipe) tvoří bývalí milenci.

Viděla jsem to jako komiks:
Kdo tady s naší Jíťou spal? x rukou nahoře.
Myslím koitus. x-1 ruce.
Kdo se s ní líbal? x+1 rukou.
Led a lízátka se nepočítaj. x rukou.

Po oslavě dtto, jen u líbání s lízátkem by přibylo +y..asi.

Alf s sebou vzal kytaru.
Zahrál mi Těšínskou.
A Láska moja kde si..která se mi na první poslech via youtube ani trochu nelíbila, a teď ji nemůžu po jeho podání pustit z hlavy.
A když šla Ivča s Peťou zakopat válečné meče, sehnal mi taky dva, abysme je mohli zakopat (taková ta plastová napichovátka). Čekala jsem na schodech, kde mě pak odchytl jako nějaké zviřátko a začal líbat.

Venku jsme hledali ty dva a já povídám:"Támhle je ježek." Doběhla jsem k němu a snažila se ho otočit na záda. Což je má oblíbená opilecká kratochvíle. Vždycky pak doufám, že ježek dostane rozum a už se kolem kolejí motat nebude. Ale ježci moc rozumu asi nemaj. Nebo pudu sebezáchovy. A on mi říkal, ať ho nechám.

Choval se ke mě krásně, držel si odstup, i když to muselo bejt děsný. Pro mě bylo i nebylo..ale když do mě Vít zakéroval a já práskla dveřma společenky přede všema jak tam byli, Katka mě objala povídá:"Udělej to."

---
Zavolala jsem Alfovi, že jsem na cestě k němu. Venku nebyla ani noha. Bylo možná půl sedmý, sedm ráno. Trochu zima. Měla jsem i bundu a nebylo to nic moc. Bála jsem se, že mě kvůli tomu jak jsem byla roztěkaná přejede auto.
Byl u Podbělohorské strašně rychle. Objal mě a držel. A já ho nechtěla pustit, protože jsem věděla, že za pár hodin odjede kamsi a pak nebude volat ani psát..
Koupili jsme si snídani, ale zůstala ležet na stole. My jsme potřebovali spát..a tak jsme spali..a spali až do 11. Seznámil mě s Dariem, jeho bydličem z Argentiny co nosí sukni, "because it is so comfortable", zabalil si a tradá.

A víš co mi řek? Že mě má rád.
Joho...jela jsem nahoru a v duchu si výskala:Má mě rád, má mě rád, má mě rád..!
Tak doufám že se nezlobil, že mně to po tom všem z pusy nešlo. Ten den byl dlouhý. Vyžrala jsem si ho od začátku do konce.

Nelituju. Bylo to hezký..ale už to nešlo dál.

A zatím to vypadá, že zase budu bydlet se svou původní spolubydlící. Na dotaz zda by se mnou zase nechtěla bydlet odpověděla bez váhání že jo. Akorát jede na půl roku na Nový Zéland. Tak mi snad na tu dobu nikoho nedaj.

---
A teď mi zavolal a mně se bude dobře spát. :-)

Probuzení ze sna

2011-07-21T20:46:00.011+02:00

Seděli sme na nízký zídce kdesi na Želivskýho. Okolo sem tam prošel člověk. Opilý pán. Paní s taškama. Když zaslechla útržek rozhovoru, kdy jsem mluvila o honění ptáků, přísně si mě prohlédla. Trhni si babo.

Dneska slavím 25 let. Je to fajn. Zatím vždycky někdo slavil 25, já byla mladší a říkala si jaký to bude. Ti lidé mi připadli tak "dospělí" a "velcí". Teď mi je tolik, a já proti dvacetinám zas takový rozdíl nevnímám. Zkušenosti jsou, jsem ráda, nevrátila bych ani den. Na druhou stranu..je to tak nějak furt stejný.

Zase se událo pár věcí. Občas tu nastíním něco z mýho partnerskýho vztahu. Naposledy jsem psala o kalbě s kamarádem. Teď se mě ptal, jak má zjistit velikost prstu, když ji chce pořádat o ruku. Poradila jsem mu, že menší nevadí, dá se bez problémů roztáhnout, nebo vyměnit. A odkázala ho na beremese.cz. Tak se tomu smál a vykládal o kolegovi, co svou holku opil a když spala, změřil jí prst provázkem.

Tehdy jak sme kalili, mi jeho jistota nabourala moje jistoty. On zcela přesně řekl, že s ní chce být až do konce života. Jo, může se to po 20 letech změnit, ale teď to ví a možná si tenhle slib sám před sebou bude pamatovat. Přišlo mi to nádherný a došlo mi, že já to samý říct nedokážu.
A tak jsem začala hledat chyby. Začala jsem přikládat i sebemenší píčovině význam. Poslouchala jeho věty. Rozebírala je do detailů. Začalo mi být zle. Ze mě, z toho co jsem kdy prováděla. Za všechny ty prasárny..

Začala jsem vyvádět. Vyšilovat. Řekla jsem si, že jestli mě zase rozpláče, tak končím. Plakala jsem už za tři dny.
Poslouchala jsem ho.. řekl:"Já si koupím si psa.; Kdybych měl byt, měl bych v něm hotovou džungli." Já, já, já jenom já.

Když začal kérovat do mých návštěv kamaráda z koleje, že k nám chodí jen když jsem sama na pokoji, opáčila jsem mu návštěvama Katky. Mlčel. Nedala jsem nic najevo. Ale uvnitř to málem explodovalo.

Když sme plánovali dovolenou, navrhl ji, že by mohla jet taky. Explodovala jsem podruhé.

Omylem jsem mu rozbila pulitr. Chtěla jsem mu koupit nový. Místo toho, jeden dostal od Katky a řekl že není třeba.
Chtěla jsem s ním fláknout o zem. S tím pulitrem od ní.

Naposledy mě dostalo jeho soustředění aikida. Obvyklé:"Já pojedu na týden na školu aikida, jo?".
Řekl já.
Nevím proč, asi jsem se nechtěla vnucovat nebo co. Prostě jsem neřekla:"Hele chtěla bych jet taky, aikido mě bavilo."
Den před odjezdem, když už jsem měla domluvenou práci a řekla mu, že mu závidím, že jede, navrhl ať jedu taky.
Skoro jsem se rozbrečela. Řekl to ve chvíli, kdy bylo jasné, že rozhodně jet nemůžu.
Bylo to u kamarádů na chatě. Já tam byla do neděle, on jel v sobotu vlakem z Telče. Měl hroznou starost aby mu neujeli. Ležela jsem ve spacáku a slyšela jak domlouvá cestu a bylo mi to tak nějak líto..nebo co.

Vím že to jsou blbiny. Ale zdá se mi, že je jich moc..a už moc dlouho. Pocit nože mezi žebrama. Přemýšlení, jestli tu představu nenaplnit. Asi by to bylo hlavně nepříjemný. A stejně by to ničemu nepomohlo.

Když odjížděl vlakem, brečela jsem a říkala mu ať píše každý den.
V pondělí napsal, že by mi chtěl něco říct. Zbledla jsem a udělalo se mi špatně. Chce se rozejít, napadlo mě. Začal mi vysvětlovat, že nevěděl že chci jet, že jsem mohla jet, že to není tak že by nechtěl, ale já ho neslyšela. Tepaly mi spánky, tekly slzy, bušilo srdce.

A pak se asi přepálily pojistky. Od tý doby..už se mi nechtělo mu psát. Neměla jsem na to najednou sílu. Za týden co byl pryč a další (tento) týden mi zas tak moc nechyběl. Když nenapsal, divila jsem se, co se děje, ale to bylo asi tak všechno. Spíš zvyk.

To pondělí večer jsem šla s Alfem do kina. Na film Jmenuji se Oliver Tate. Měla jsem rozpuštěné vlasy a tak trochu si užívala, když mi do nich pošeptal co si právě myslí o scéně co probíhá na plátně. Nastavovala jsem mu hlavu a cinkala náušnicema. Trochu naschvál. Pak jsme šli pěsky na Želivskýho, tam sme dopili plechovkový pivo a šli dál a povídali si. Na Strahov jsem vrátila vysmátá kolem třetí ráno. Objala jsem ho, dal mi letmou pusu na tvář. Viděli nás a mně to bylo jedno.

V úterý..za mnou přijel z koncertu na Strahov. Dali sme si pivo a pak si na zahrádce u Nazira povídali tak dlouho, dokud se zpoza nás neozvaly arabské nadávky a pak vrchní řekl, jestli se laskavě nezvedneme :-).

Ve středu jsme si jen psali, šel na koncert Doors a straaašně dlouho mě přemlouval ať jdu taky. Lístky by byly.

Potkali sme duhu. Byla od Karlova mostu k Vyšehradu cca.

Ve čtvrtek jsem ho vzala na výstavu na nábřeží. Pršelo, nebylo to nic moc. Prošvihli jsme všechny čajovny, slovo dalo slovo a stavila jsem se na čaj u něj na bytě. Pololeželi sme na posteli a vyprávěli si různý věci..bylo mi hrozně fajn. Rozpustila jsem mu vlasy. Dal mi hlavu do klína.
Vyprávěl o tom, jak a proč je sám. Jeho pokoj byl jiný než jsem čekala. Měl tam spoustu rostlinek, každou pojmenovanou. Říkal že tam je bordel, ale měl tam čisto. U stěny novou postel, velký stůl, na poličce ledabyle poházený medaile ze závodů a několik řad krásných knížek. Nad stolem mu visel plakát s japonskou malbou rozbouřeného moře s horou Fuji v pozadí. Vedle gauče stála opřená kytara. Řekl, že mám krásný nos.
Povídala jsem, že nechápu proč nikoho nemůže najít. Vždyť má tolik zajímavých koníčků, má rád zvířata, kytky, není debil, chodí do práce, vypadá normálně..
Myslela jsem to ryze a čistě přátelsky. I když mě napadaly různý věci.
Pak jsme usnuli. Nic nebylo. Ráno jsem odešla na kolej. Nikdo si mě nevšiml a motala se mi hlava.

V pátek jsme šli nejdřív do čajovny, pak mě vzal zase na film. Lovci trollů. Byla to blbost, ale s krásnou norskou krajinou v pozadí. Po filmu sme se šli projít. Ptal se kam půjdeme, navrhla jsem Vltavu. Na Střeláku promítali Pulp Fiction. Seděli sme na lavičce, dal si klobásu, já si dala pivo a pak jsme tak seděli a povídali si a pak jsme chvíli mlčeli a pak mě políbil. Dlouze a krásně. Nešlo to zastavit.

SMSka od V. mě ale donutila spadnout rychle na zem. Máš ještě jeho. V každé psal že mě má rád. Vždycky říkal a psal že mě má rád. Opakoval mi to pořád dokola.

V ten pátek jsem šla zase k Alfovi na byt. Neboj, nedala jsem mu. Chtíč je sice obrovskej, ale prostě to nechci posrat.
Spali sme strašně dlouho..snad do jedné. Ono když sme chodili spát ve 3 ráno, vstávali brzo a hned po práci se zase scházeli, moc se toho nenaspalo.

Bylo to hodně zvláštní týden. V sobotu jsem vytáhla jednu z jeho knížek. Byla o ještěrech. Vyprávěl mi o druzích, které jsou jedovaté a které ne..a pak najednou povídá - pojď do zoo. Nadšeně jsem souhlasila. Neváhal a prostě mě tam vzal. Dali sme si na Andělu jídlo a šli. Drželi sme se za ruce a mě bylo jedno, jestli mě někdo potká nebo uvidí. I když..jednu chvíli jsem měla pocit že vidím někoho známýho a stoupl mi tep..ale jen se mi to zdálo.

Hurá hurá, viděla jsem kapybary!

Bylo mi nádherně. Snažím se to brát racionálně. Vím že nejde srovnat týden prázdninovýho bláznění se čtyřma rokama a rokem bydlení. S Alfem se znám asi tak 3 roky. Až do loňska jsme se spolu moc nebavili. Buď jsem se jak klíště držela Víti anebo čerta.
Loni sme spolu byli na pivu než jsem jela do Berlína. Letos tam chci jet zas a tenhle člověk chce jet se mnou. Tehdy jsme si rozuměli. Nevěděla jsem kdo je Kurt Vonnegut a on ho vytáhl z batohu. Přijel tehdy na kole. Pak mě začal zvát na různý akce. Kino s kamarádama, volejbal, koncert. Já pořád nemohla, ale narovinu jsem mu napsala, ať vydrží a pokračuje, že se chytím.
Párkrát jsem šla já, on a Vít. A pak jsme šli jednoho krásného nedělního odpoledne do botanický zahrady jen my dva. Vyzvídala jsem. Nedala mu pokoj a dívala se mu do očí a hádala barvu. Seděli sme v altánku japonský zahrádky a nezavřeli hubu. Nebo jen na chvilku.

Víš..já si myslela, že na Víta tenhle kluk nemá. Že na něj nemá nikdo. Vít vždycky říkal že ho mám ráda a nic jinýho mi stejně nezbyde..jenže..
Dostala jsem se do fáze, že i kdyby to nemělo vyjít a trvat třeba jenom měsíc, stojí mi za to, hnout se z místa. Jen mám ten malý problém, že v rozchodech jsem jako slon v porcelánu a vím, že tomu klukovi strašně ublížím. Jenže, když v tom setrvám, ublížím sobě mnohem víc. Takhle to dál nejde. Udělal pro mě hrozně moc hezkýho..a bude těžký si po čase opakovat, že to nebyla chyba.

No..tak to je asi všechno.

A celou dobu mi hrálo v hlavě Paramore, Only Exception.

"And I've always lived like this
Keeping a comfortable distance
And up until now I had sworn to myself that I'm content with loneliness
Because none of it was ever worth the risk

But you are the only exception
You are the only exception
You are the only exception
You are the only exception.."

Kdybych měla ještě nějaké city..možná bych plakala

2011-06-13T22:25:00.008+02:00

Nadpis asi mluví za vše.

Z posledních pár dní se mi pár věcí podařilo. Na základě fotek co jsem hodila na facebook (byly to některé z minulého příspěvku), se mi ozvala spolužačka, že se jejím nadřízeným v práci ty fotky líbí a jestli jim nechci něco přijít nafotit. Že potřebují fotku ředitele, která bude u článku o oné firmě a nějaké fotky studentů a recepce..a kávovaru..
K mému překvapení jsou spokojeni. I s mojí prací s klonovacím razítkem :-)

Pak k tomu ještě přibylo nafocení pár dalších portrétů. Ty se mi teda moc nepovedly, ale jestli za to zaplatí, taky dobře. Jestli ne, byla to zajímavá zkušenost. Minimálně v tom, že je to kurva fyzicky náročná práce a že se nedivím, že si fotografové říkaj za hodinu tolik peněz, co si říkaj.

Ale bavilo mě to, po dlouhý době mi nějaká práce přinesla velké vnitřní uspokojení.

---
Pak se mi povedly nějaký zkoušky. Za jednu jsem se odměnila spodním prádlem v Marksi a Spencerovi, za druhou jsem se odměnila kočičkou. Už jsem po ní koukala příliš dlouho. Kdysi jsem i jednu koupila, ale pak jsem ji darovala japonce.

Vtipný je, že na špendlíku má napsáno:"Made in Japan".

---
Psala jsem že můj nejlepší kamarád čeká se svojí holkou dítě? A že mě to trochu vykolejilo? Minulý pátek jsem s ním byla pít. Asi naposledy v životě. Myslím že to byla naše poslední společná láhev vína. Shodli sme se, že už nic nebude jako dřív. Že to dítě všechno změní.
Od tý doby jsem jako by mě někdo vyměnil. Přišla jsem o první opravdovou lásku. I když byla všemožně pokroucená a zraňující. Šrámů je dost..ale hezkých vzpomínek taky. A už to nikdy nebude jak to bylo. Ztratila jsem pocit, že mám navrch. Jen pocit. Ve skutečnosti jsem navrch nikdy neměla. Ani mít nemohla. Jen jsem prostě zůstávala, i když holky se střídaly.

Minulé pondělí jsem zažila divný intenzivní pocit vnitřní smrti, či jak to nazvat. Už dlouho jsem necítila prázdnotu, která by až takhle pohltila nitro. Víš co je prý nejčastější příčinou rozchodů? Názory a nátlak přátel, rodiny a okolí.

Já sama se v tomhle svým úžasným vztahu chovám dost děsně. Jo, přiznejme si to narovinu, fakt nic moc.
Měla jsem za to, že jsem z nás dvou jediná špatná. Zdrcující pocit, když uslyšíš tvrzení, že ani ten druhý se očividně nechoval jak by měl. Věděla jsem, že sem chodí. Přišlo mi, že mi to dělá naschvál, že i ty vlasy snad aranžuje do postele naschvál.
Ale když to někdo vyslovil, myšlenka se zhmotnila v realitu, kterou jem předtím prostě sebrala a hodila do koše.

Ztratila jsem důvěru. Ne že by mi vadilo, že sem chodila..ale že mi o tom neříkal. Občas pustil zmínku, ale většinou mlčel. Dívali se na filmy, pili spolu kafe, čaj..
A já to neměla vědět, nebo co.
Všechno se mi to holt vrací. Zlá karma, nebo tak něco.
A bolí to. Čím dál víc.

Jenže největší problém je, že nemůžu věřit nikomu dalšímu, když už dávno jsem ztratila důvěru v samu sebe. To bylo to první.. První jsem se ztratila já. A nechala to dojít tak daleko.

Zítra začíná maraton učení na státnice. Ve středu 22. mi drž palce. Snad mi to učení pomůže překlenout tohle divný období. Mám se aspoň na co soustředit.

Tak. To je asi všechno.

Poločas

2011-06-02T19:12:00.005+02:00

odevzdáno, teď jen semestrálky a zkoušky. Jenže už třetí den se jen flákám. Bude to zajímavé..

Vlastnoruční červené šatičky. Plachta vytištěna na super kvalitním plotru. Hotová byla v neděli, jen o 16 hodin později než jsem předpokládala.

Za odměnu nové boty..

A návštěva čajovny..

Genmaicha..

Vodnice

Další den zhodnocení..

Jahody z Billy

A prezentování

Prezentování..

Zábava mimo dohled vedoucích

Povídání na chodbě..

A i když se koukají. No a.

Spousta událostí za ty tři měsíce. Spousta zábavných dnů..ale i stresů.

Někdy prostě věci docela vycházejí.

Nestíhám nestačím

2011-05-09T09:09:00.006+02:00

..semetr utekl závratnou rychlostí. Zkouška na kterou bylo tooolik času je už zítra a mne postihla horečka. Teplotu nad 39 jsem už dlouho neměla. Nuda.

Můj tristní osobní život se ustálil. Tomáš si během týdne našel holku a já se stala obratem několika hodin nežádoucí osobou. Fascinující. Tak dlouho mi kopal do vztahu, přemlouval, snažil se mě políbit..a to vše ustalo jako mávnutím kouzelného proutku. Přestala jsem existovat.

Neexistovat..

Nový šrám na ruce. Trochu hlubší. Bude jizva. Nevadí. Dneska nepláču.

A můj nejlepší kamarád čeká se svojí holkou dítě. Málem to se mnou šlehlo. Další co zmizí a už se nevrátí? Mít za přátele muže je blbé. Často si najdou ženu. A té pak mohu začít vadit.

A víš jak..
Mám nový šaty, jen teď nemám chuť ani náladu experimentovat. Ať mi módní peklo vleze na záda.
Nakombinovala jsem několik burda střihů a hrála si s rozšiřováním přes prsa. O Velikonocích. Mají i kapsy, takže už žádné kapesníky za gumou spoďárů, jak mě to naučila babička.

A taky nový boty..tady ještě nebyly moje. Kočičky..

Dát si dva ateliéry najednou byl ale blbej, blbej nápad!

Unaveně

2011-02-15T22:57:00.003+01:00

Včera jsem tedy ještě běžela zapít konec semestru zimního a začátek semestru letního.. nebyl to moc dobrý nápad. Sušáka v tlamce mám ještě teď.

Dnešek byl aktivní. Ráno jsem se stěží vyklubala z postele, spěchala na cviko, abych zjistila, že tam můžu přijít kdy se mi zachce, že je to jen moje věc kdy mám čas. Pak jsem měla dvě hodiny čas, takže jsem se začetla do Květný neděle od Kurta Vonneguta. Potřebuju zase o něco vylepšit slovní zásobu a psaný i mluvený projev. Pozoruji na sobě úpadek. Knihy to sice nespasí, ale aspoň trochu pomohou.

Potom jsem šla na přednášku, na které si přednášející třikrát vystřelil z nové budovy - například ji přirovnal k Alcatrazu..

Zde FA - NB

Zde Alcatraz

A pak jsme čas, který vznikl díky odpadlé (následující) přednášce, využili ke zkoumání území na ateliér urbanismu. To jsem na to zvědavá, co vymyslím lepšího než smrdutou zátoku a zchátralé objekty ledáren. Místo je to pěkný.

Jako správný aktivista jsem musela vyzkoušet skejtrampu. Klouzalo to.

Z tohohle se mi malinko, kdoví proč, vlnila oblast solar plexus.

A na závěr jsem absolvovala drobnou dopravní nehodu (seděla jsem v tom autobuse). Autobus zvítězil.

To není něčí část těla, to je nádrž ostřikovačů.

při přesunu na další zastávku jsem viděla ještě jeden ťukanec, ale ten nestojí za foto-zmínku - jen si trochu odřeli lak.

No Valentine

2011-02-14T19:41:00.004+01:00

Ale kdybych nic nedostala, bylo by mi to stejnak líto.

Takže ano, triko dneska bylo stylový (formige.eu), ale ten zbytek se nesl v duchu..tak já tobě taky, když ty mě taky. Dostala jsem čokoládičku, pak ještě jednu a Vít mi dal růži. Já pro něj měla v záloze čaj "irish cream". Vybírala jsem podle vůně.

Dopadla mi zkouška, ale zároveň se hrozně stydím za to, jaký způsobem. Test jsem prostě posr..:-)) a při ústní se za to hanbou propadala.

Děkan školy měl dneska proslov k otevření školy a jeden kamarád mě zboural, když předstíral, jak na ten nový beton nové budovy a děkanovu hlavu zvrací. Fakt horší jak na základce.

No a když jsem se úspěšně na střídačku při přebíhaní z patra 7. do patra 5. zapsala do dvou ateliérů najednou, ozval se gong a školu z technických důvodů vyklidili.

Během úprku jsem teda aspoň nechala vyfotit. Ynteligence má přece na všechno dost času, ne?
Stejně to bylo jen kvůli tomu, že už třetí den fungování školy přestaly jezdit 3 ze 4 výtahů. A takovou ostudu se pan prezident, co bude něco povidat zítra nebo kdy, nesmí dozvědět.

To není šle, ale taška. To na druhém rameni je taška co mám místo igelitky (v ní úlovek ze sekáče a z látek Mráz, budou šaty!). Vánoční stromeček hadr.

Babička

2011-02-13T20:42:00.003+01:00

Když se učím na tu památkovou péči, napadlo mě hrábnout i do vlastní historie. Oslí můstek jak sviňa. Jednou jsem nějaký podobný použila při prezentaci nějakého svého objevu nebo čeho a pak jsem si za něj následujících pět minut chtěla nafackovat a nemohla jsem se soustředit na výklad.
Popojedem..

Když jsem byla malá, babička byla ještě značně vitální. Pamatuju si, jak jsme sáňkovaly z takovýho děsně prudkýho kopce. Teď bych tam nesjela ani po zadku. Navíc kousek po tím kopcem teče řeka. To vypovídá dost o tom, že babi byla ostrá. Teď už špatně chodí, občas pláče nad životem a já nikdy nevím co jí říct pěknýho. Navíc domů jezdím hrozně málo. Tak doufám, že ji ještě stihnu natočit. Prý by to měl udělat každý. Natočit své prarodiče, jak něco vyprávějí. Babičce je teď něco málo přes 80.

Vždycky nosila vlastnoručně pletený svetry, umí docela dobře šít, tuhle když mě viděla něco stehovat povídá - no ty vlastně žádný vyučení v šití nemáš, já jsem aspoň chodila ke švadleně. Že prý jí to vždycky nastříhala a ona to pod jejím dozorem sešila dokupy. Možná jsem to už někde tady na blogu psala.

Pamatuju si taky, jak nosila takovou tu hroznou silonovou zástěru na knoflíky s velkými kapsami. Takovou co nosili jistou dobu všichni..prodavačky v krámě s ozdobným lemováním, děti ve školce (mne nevyjímaje..měla jsem myslím oranžovou s bílými puntíky), servírky, skladníci v želežářství - v tmavěmodré variantě s rukávy a páskem. Myslela jsem si, že tak babička musela chodit pořád. Ještě jsem znala jednu její fotku v kroji. A v těch velkých kapsách měla vždycky nějaké smetí..třeba papírky od bonbonů co jsem jí podávala na vyhození doma.

Před několika lety v půdním mišmaši, toho co babi v likvidátorském záchvatu nehodila do kamen, jsme objevili staré album. Několik albumů. Děda fotil hodně a když jsem jednou viděla nějaké barevné (!) diáky z máminých dětských let, překvapilo mě, jak skvělý měl cit pro kompozici. Fotky rodiny nebyly nudné a statické..ale měly i nějaký ten děj..použití rekvizit (meloun, obr brýle, hromada slámy)..atmosféra horkého léta roku 1958.
To co sem teď nahážu je nějaký horší výběr. Asi že fotomateriál nebyl levný, schovávaly se i pokažené fotky. Ale ty taky nejsou nezajímavé.

Babi v kabátě! Takhle jsem ji nikdy neviděla. Ani máma kabát neměla. Jen jeden kožich.

Jiný kabátek! A ten stylový výplet, aby se jí nezamotala sukně do kola..

Na výletě na Turov. Fascinují mě ty boty.

Mamka je taky k sežrání.

Z vrchních fotek by se mohlo zdát, že se tam dotyční stylizovali jen pro fotku. Jenže tohle je z hrabání sena. Nevidím vygajdaný tepláky s gumou pod patu!

A tohle je prababička Emila.

To mi vysvětli..takovouhle stylovost z těch lidí vymlátilo 20 let normalizace? Jenom 20 let?
Babička, se teda uměla alespoň obléct pro slavnostní příležitost, to zas jo..ale jinak nosila takový ty "praktický" a "vkusný"* věci. Co se to s lidma stalo?

*http://www.vkusfm.cz/ (Něco takovýho viz staré Praktické ženy apod.)

Když ze sebe zkoušíš dostat to nejlepší

2011-02-08T16:53:00.003+01:00

..a stejně to nedopadne.

Ono by to dopadlo, kdyby špatné odpovědi nebyly trestány strženými body. Takže ještě jeden pokus v květnu, kdy teda nejspíš budu mít zase jiný starosti. Ach jo.

Tak jsem si aspoň na špatnou náladu koupila nový boty. Chtělo by to, do té mé hromady hadrů, přidat ještě pár dalších věcí..třeba kabelku a červený šátek. Ale na to už nemám kde brát. Nehledě na to, že na pěknou kabelku (a navíc levnou) je třeba mít trochu štěstí. Nakonec přemýšlím, že na šátek si koupím něco v metráži a sama si to obšiju, protože kousek hadříku za 450 se mi zdá nechutně předražený. A v sekáčích..to musí bejt echt něco, abych za to dala třeba 150.

Když už nic, aspoň bylo krásně.

Co jsem na sebe navěsila:Kabát, šaty a boty ze Zary - slevy, punčochy Tesco, šála je hrozně stará od vietnamců (ale pořád drží a nežmolkuje!), a za kabelku se oprávněně stydím. (Je z časopisu, ale aspoň že velká), náramek z C&A.

Uvidíme, co vymyslím zase příště. Tak se jdu zase učit.

Není čas..

2011-02-04T22:29:00.005+01:00

No..tak napodruhý jsem dala jednu z těch hnusnějších zkoušek (můžu si za to sama, napoprvý jsem to fakt hodně podcenila) a v pondělí dělám další a ve čtvrtek ještě jednu a v pondělí o týden později zase jednu..čert aby to spral.

Dneska jsem si teda šla za odměnu prohrábnout sekáč a to co zbylo ve slevách. Myslím že jsem to vychytala - mám za 600 bezva kabát ze Zary (historicky první nákup v tomhle krámě..nebýt Ašule, nikdy bych tam vlastně nevkročila, fobie z dob, kdy jsem nosila hadry od vietnamců anebo rejoicky a z luxusního krámu s botama, kam jsem omylem vlezla se stejně vyfiklou mamkou, jsem jednou couvala málem pozadu..prodavačky sice neřekly popel..ale ten jejich pohrdavý pohled mne dodnes drží hezky daleko od nablýskaných výloh. Ani se tam radši nedívám..trochu jsem odbočila.) a šatičky za 400. K tomu náramek za třicet. Jestli dám tu zpropadenou zkoušku v pondělí, jdu si ještě pro boty. Aspoň dvoje. Kontokorent se poměje. Na druhou stranu..pak zas tři měsíce budu utrácet jen za jídlo.

Ad jídlo..nebezpečné stresové nechutentví se včera trochu zvrátilo a já si v jedenáct dala dva sendviče. Třikrát hurá mně!

Líbil se mi vzor. A je mi fuk, že teď bude trendy něco úplně jinýho.

Náramek za 30,-
Řekla bych že to nevypadá dohromady marně.

V sekáči ne že bych neviděla pěkný věci..ale nějak se mi to nakonec zdálo drahý a nový hadry měli navézt až ve dvě odpoledne..a čekat 4 hodiny na svou příležitost se mi nechtělo. Jo..trochu mi vrtá v hlavě sáčko Banana Republic..ale to jen proto, že je to Banana Republic a ne proto, že by bylo tak moc hezký.

A taky nesnáším, když se mám s někým o oblečení přetahovat. To si pak něco koupím hlavně proto, abych vyhrála. Jako třeba dneska ten ementál. Vyhlídla jsem si ho v boxu, ženská vedle byla rychlejší a já se neubránila temnému zavrčení. Mi ho přenechala.

Jdu spát..zítra začne další kolo učení. Manažerský kruh..síťový graf a metoda CPM. Fuj. Představa jak se to znova učím ke státnicím..no to nespravěj ani tři kabelky.

Zpátky z nákupu

2011-01-15T13:22:00.006+01:00

Moc často se mi nestává, že bych si vlastně kupovala oblečení proto, že ho chci.. většinou je to proto, že prostě už musím..protože to staré má díry na nevhodných/neopravitelných místech, je sepraný, velký nebo malý.
Zrovna včera jsem si ale chtěla udělat radost. Potřebovala jsem jenom "hubený" džíny a samodržící podprsenku z M&S.

Po krámech jsem teda chodila i minulý pátek, když jsem čekala, až mi vyjede plachta. Poprvé jsem se dostala na Arkády Pankrác a divila se, co je krámů s levným oblečením. Já totiž chodím jen asi do třech - do C&A, H&M a Iam, což nejsou hadry, ale cetky(a když už tam vyberu něco pěknýho, nakonec to není pro mě).

Smutnej život sociála na architektuře. Navíc mi přijde že i moji rodiče mají bohatší společenský život než já. I můj kastrovaný kocour se má možná v tomhle ohledu lépe.
No jo..jenže když já ty baráky tak miluju..

Zpátky.. Byla jsem unešená z kabelky s holubičkama..No..že bych si pro ni ještě zajela? Třeba tam bude viset stejně dlouho jako ta zelená.. Přemýšlela jsem, proč ji lidi neberou, když je tak hezká.. asi nekvalitní materiál, na kterým je už teď vidět houby nosnost a malá velikost. Jak se do toho nenarve A4, není to kabelka pro mě.

Taky jsem si všimla že asi začaly slevy.

Včera jsem vyhrabala pěkný zelený šaty za dvě stovky. Bohužel, zdálo se mi, že mi přidělávaj špeky, takže tam zas hezky zůstaly.

Pak jsem se tam zamilovala do příšerně drahýho svetru, na který Vít řekl, že má krátký rukávy. No a. Mně se líbí.

A jedny "super hubený" džíny. Teda super squin. Když jsem si je pořídila už i já, znamená to, že letos na jaře začnou být těžce out. Příliš dlouho jsem odolávala.
Džíny s nápisem Squin, bez super nebo čehokoliv, mi odstávaly v pase a obávám se, že o číslo menší už bych nepřetáhla přes stehna. A stály o 400 víc. Double radost.

Musím říct, že co jsem po blicích eskapádách s migrénou a vlivem stresu během ateliérovýho tejdne shodila v pase, nakupuje se mi nějak líp.
Když si vzpomenu, jak jsem si kdysi dávno brala svoji velikost a ona mi byla těsná..nebo jsem ji vůbec nemohla natáhnout, protože jsem už zase přibrala dvě kila. Včera to snad bylo za odměnu.

Lichotící zeštíhlovací zrcadlo mi lichotilo ještě víc :-)
No fakt. Ptala jsem se na to holky, co tam kdysi pracovala. Ty zrcadla co jsou v kabinkách zeštíhlujou. Navíc v HM v pasáži Myslbek, to obrovský zrcadlo mezi kabinkama zeštíhluje ještě o trochu víc. Marketing pyčo.

Můj nový pudrově růžový svetr a džíny co snad pudou i pod tuniku. Jsem zvědavá, kdy to zas překombinuju tak, až to zprasím.

Aby cash flow bylo dokonalý, ráno jsem šla ještě nakoupit rohlíky.
Před krámem na někoho čekali tihle dva roztomilí pejskové. Když jsem si podřepla, abych je vyfotila, rozzářily se jim tlamičky a začali vrtět ocásky. :-)

Nic dobrýho ode mě ale nedostali.

Tak se snad odhodlám napsat ten elaborát o "svým" kostelu a odpoledne pofrčím na výstavu do Fragnerky.

Uf.

Přijdu si už zase jak po zásahu elektrickým proudem. Selhává mi artikulace a vyjadřování. De s tím něco dělat?

Seven two five.. three!

2011-01-12T18:22:00.007+01:00

Prokrastinace je prý nemoc. U mě je to asi spavá nemoc.

Odpoledne jsem se chtěla učit, ale třikrát jsem u toho vytuhla. Mám nějaký blok a nemůžu absolutně pochopit psaný text. Konkrétně text Evropské úmluvy o krajině. Přijde mi nic a zároveň vše říkající. Nic nestanovuje, jen doporučuje..nebo se mi to zdá?

Hledala jsem k tomu komentáře, ale ty jsou úplně stejně nicneříkající jako originál. Damn.

V pondělí jsem odevzdala ateliér a pak padla na hubu. Teda..poprvé jsem usla s hlavou na stole v ateliéru, při čekání na vedoucí. Mezitím přišel Tomáš, který mě začíná trochu srát, protože po mně chce něco v tom smyslu, abych opustila Víta a byla s ním. Vzhledem k tomu, že jsem měla dost času přemýšlet a že mi stačilo představit si ten vztah.. Zavrtěla jsem hlavou a zatroubila na ústup. Trval na kafi. Tak jsem po hodině překecávání milostivě šla. Sezení to bylo stejně příjemný, jako trhání zubů. Do vlasů a čistýho oblečení se mi vsakoval kavárenský kouř, nervózně jsem oškubávala párající se výplet křesla a chtěla utýct. Otázky jak to teda vyřešíme a co budeme dělat jsem se snažila nevnímat. A furt do mě šťouchal a vynucoval si pozornost. Působilo to zoufale. Až mi ho začíná bejt líto. Bohužel, jak mi někoho začíná bejt líto, má to ještě blbší, než kdybych ho nenáviděla.

Dívala jsem se kamsi za okno a představovala si tichou zimní krajinu s jedním holým stromem. Tak tichou, že ti z toho ticha zaléhá v uších. Že chroupání sněhu pod nohama, když se rozhodneš jít dopředu, zní jako burácení motoru tryskovýho letadla.

Mluvil na mě a říkal, že se mu můj pohled nelíbí. Vymluvila jsem se na únavu. Připadala jsem si jako v blbým filmu. A házela všechnu vinu na sebe. Jak patetický. Jako bych už horší bejt nemohla.

Na druhý den jsem se zastavila za kamarádkou z koleje. Tou rozejitou a přestěhovanou. Byl to dlouhý a zajímavý rozhovor. Bylo mi to tak nějak blízký.

Vít říkal že se diví, že se spolu s bývalým normálně baví. Já jsem mu na to řekla, že do toho vůbec nevidí. A kdyby se se mnou rozešel kvůli jiný, asi bych mu vyškrábala oči. :-) Jsem paradoxní. Asi.

Člověk dokáže před někým, kdo mu ublížil, držet vlídný úsměv jen po určitou dobu. Ta doba je většinou tak dlouhá, aby si nikdo nevšiml, že přehrává a po stažení do soukromí těžce rozdýchává.

Vzpomněla jsem si na sebe před třemi lety.. bílá pláň kde fouká vítr a není zima..

Teď..je mi divně v hlavě, ne že by to bolelo, jen divný tlak v místě kde běžně pulzuje migréna. A šla bych zase spát..spát a spát..

Life on coffe and cigarettes

2011-01-10T05:21:00.004+01:00

..ale aspoň ten stres trochu kompenzuju ovocem a zeleninou.

Začínám tak trochu platit za svý chyby. A dostihlo mě svědomí takovým způsobem, že jsem si to doposud neuměla představit.

No jo no.

Jinak jsem právě dorendrovala, dotiskla..Plachtu už mám, její tvorba mi zabrala bezesnou noc, a jedno unavený dopoledne, tisk pak včetně zajížďky tramvají na opačný konec Prahy (přísahala bych, že tam ta dvacítka byla! A najednou jsem se probrala v 26), zabral celé páteční odpoledne. Do devíti večer. Ale myslím že tisk mám krásnej, na křídu a jen za 850,-Kč vč DPH a ještě mi ten pán zaťupal fixkou kazík na fasádě a krásně mi to ořezal na formát.

Jojo..

Taky jsem zhubla a v pase mám rekordních 66cm. To jsem neměla už víc jak 7 let. Potěší. Ale budu muset začít cvičit, protože mi z toho vysedávání u kompu a tahání čár měknou ruce i záda.

Done at 4:17.

Už na tom dělám přes týden...

2011-01-06T01:46:00.004+01:00

..a vono ne a ne ne.

Kdyby tě zajímalo proč nepíšu, tak je to proto, že splácávám tohle:

Je to jen náhled, dneska v noci chci dotáhnout půdorysy, řezy a pohledy a zejtra budu tunit rendy, vymýšlet nejlepší font na plachtu a budu vroucně doufat, že to dám celý dokupy nejpozději v pátek do dvou po poledni.

Jinak budu mít moc drahý tisknutí :-/. Moc drahý. A hnusný.

Taky bilancuješ?

2010-12-29T18:57:00.014+01:00

Ráno se mi zastesklo po Bížovi. Šla jsem ven, zavolala jeho jméno. Ostatní kočky nehly brvou. Věděly, že nevolám je, že chci jen toho nejtlustšího. Vypadalo to jako souhra náhod. Přišlo mi, že má tlamu nějak divně od sněhu. Vzala jsem ho do kuchyně. Chtěla jsem mu dát salámek. Najednou jsem si všimla, že má kolem huby hnědou pěnu. Nechtěl mě nechat se podívat, ani si to nechtěl nechat utřít. Bodejť by jo, když blbec někde vyštrachal kuřecí kost a šprajcnul si ji na patře. Nevšimnout si toho, by ještě zhubnul!
V kooperaci s mámou jsme mu ji vyndaly a vyhodily. Salámky dostal dva.

Přemýšlela jsem, jak to bilancování ozvláštnit. Ale nějak mě nic nenapadlo, tak jsem to nechala po vzoru střípků z Berlína. Tenhle rok mi hodně dal, něco si za to vzal. Třeba mi dal pětikilo, co jsem našla po naléhavém modlení za rozjetí zaseklýho počítače.
Jedna z uzmutých věcí bude nejspíš vyhnilá lednice. Pánové z Revelu dělali na koleji revize (jako správní chytráci - mezi svátkama), vytahali všem ledničky ze zásuvek a už je nevrátili zpátky. Že. Čekám že mi ty tři majolky a Vítův salám co ode mě dostal k Vánocům přijdou naproti. :-(
150,-Kč stál! To jsem měla vzít ten Tesco Lovečák za 29,-.

A teď si pusť třeba Under Byen a poď do mě!

Leden
Celej tenhle hnusnej, temnej, neslunečnej měsíc (vzpomínáš?) se nesl ve znamení odevzdávek a asi tří zkoušek. Víceméně primitivní záležitosti. Měla jsem hotovo v předstihu a tři týdny jsem pak jenom brouzdala po netu, přemýšlela o ptákovinách, hrála Machinarium a bylo mi fajn.

Shora, zleva doprava:
Model mojí Bakalářské práce
Blok deset, koleje Strahov v zimě. V zimě chladí, v létě hřejou.
Odevzdaná studie. Úspěšně, zhodnoceno za B.
První skica BP, provázela mě všude.

Únor
Nic moc se nedělo. Začal semestr. No. Měla jsem plány, ale věděla jsem co práce mě čeká. Kruh mě aspoň trochu nastartoval.
Na jedné zdi jednoho kamaráda jsem si toho měsíce přečetla:"ma jednou narok na EMO status: I'm wrecked, beaten, sick, in shit and almost dead. Good state for shooting a German porno though. // Co te nezabije, to te posili, tak uvidime. .) Drzte palce!"
Nevěnovala jsem tomu pozornost. Nevěnoval tomu pozornost snad nikdo z těch 400 nebo kolika lidí co měl v přátelích. A pak se zabil. Až pak mu všichni začali psát jak jim chybí a jak ho mají rádi. Až když bylo pozdě.

Shora, zleva doprava:
Hledání důkazu a argumentu, že valbová střecha není jen na McDonaldech McRun. Dokazovala jsem to CHKO, jednalo se o tu moji první realizaci. Měla už stát..ale bude se to znova projednávat teď v lednu.
Cesta na vlak. Ten den jsem se osobně seznámila s Karolinou.
Střety s konzultanty bakalářky, aneb uzemnili svini.
Práce v Kruhu - aktivní fandění při olympiádě.

Březen
Přestala jsem rozlišovat, zda nadchází soumrak nebo úsvit. Makala jsem. Připadala si jako děvka, zažívala počity neskutečna, do toho přišla těžko uvěřitelná smrt. Začala jsem kouřit. Zjistili mi alergii na morče, takže jsem ho jednoho krásnýho dne nechala doma. Zuzka, ta dobrá duše, mi tehdy radila, ať se s Vítem rozejdu, protože jsem kvůli němu brečela. Měla jsem všeho plný kecky.

Shora, zleva doprava:
Bíža měl 4.5 kila a když jsem přijela, pořád si pamatoval, kdo jsem.
Povyrostly mi vlasy
Snad všichni nosili takovýhle debil brejle. Já je měla až do listopadu v jedný krabici. Protože se v nich sama sobě nelíbím, darovala jsem je dál. Od Viktora&Rolfa. He!
Jako pomeranč. Vzpomněla jsem si na to ráno kdysi dávno. Šli jsme si lehnout jen na půlhodinky. Půlhodinky sexu. Venku začalo svítat. Stěna nad námi se během úžasnýho sexu, na který jsme si museli nastavit budík, abysme nepřišli do školy pozdě, rozzářila do oranžových, žlutých a růžových tónů. Ráno na který vzpomínám. Ale stalo se to tak dávno, že to asi nebude pravda.

Duben
Byl to už rok, co někde v Bratislavě na posraným přechodu zemřela J. Všem nám to nějakým způsobem změnilo život a když ne život, tak aspoň uvažování. Smrt je odsouvaná do pozadí, jako by se neděla. A pak ti někdo umře a tobě přijde, že jsi v tom jediný. Snad se o tom tolik nemluví, že to nikdo nechce vidět ani slyšet. Že život holt je konečný. Začala jsem zvážna pracovat na bakalářce. Od počítače jsem zadek neodlepila celé dny. Občas se však povedlo, že mě někdo vytáhl na chvíli ven.
Třeba On. Když přijel na jakousi svatbu, nebo co to bylo. Šli jsme si popovídat a během té chvíle měl snad dva telefonáty, kde je. Napadlo mě až příliš pozdě že jsem neměla hulit a třeba ho začít líbat. Ale vlastně dodnes nevím, jestli tyhle úvahy spustil vyčerpaný mozek nebo nespokojenost v dosavadním vztahu.

Shora, zleva doprava:
Fight! Poprvé toho roku v zahraničí. A hned Srbsko. Pěkná země. A řeky do kterých jsem vstupovala nebyly stejné. Byly horší.
Ještě vtipnější byla Karta Pića. (Nápojový lístek)
Společník na kuřpauzách. Žere vosy.
Spoustu času jsem ztratila dumáním. A začalo se mi dělat zle při pohledu na rámečky Schüco a na sokly..a na další detaily domů.

Květen
Udělala jsem státnice.
Datum odevzdání bylo najednou už zítra a já to furt neměla hotový. Navíc se mi sesypal počítač. V jednu v noci. No málem mě šlehlo. Vít mě tehdy ohromně podržel. Ani jsem si to neuvědomila. Brečela jsem dál. Vyvrcholilo to tak, že řekl, že si mě k sobě nastěhuje. Vlastně to zní dost nelogicky.
Dostala jsem šílenou migrénu a rýsovala a rýsovala. Potom padla.

Shora, zleva doprava:
Detaily jsem kreslila v ruce. Sice to u obhajoby ocenili, ale znova už to asi dělat nebudu.
Oči na pokraji šílenství
Pět dnů po odevzdání
poslední den v růžovém pokoji.

Červen
Udělala jsem úplně poslední zkoušku, nehorázně chlastala a pak jsem úspěšně obhájila. V šíleným lijáku jsem nesla portfolio a přihlášku na navazující studium. Nezmoklo. Naštěstí. A dokonce mě vzali. Pocit vítězství je něco úžasnýho.
A taky jsem zavřela starý blog na bloguje.

Shora, zleva doprava:
1.června jsem se přestěhovala z pokoje 325 na pokoj 404. Nesnáším číslo 4.
Na novém pokoji, s popsaným břichem
Done!
Klíčový obrázek k obhajobě

Červenec
Zapsala jsem se a pak slavila. A slavila..a odpočívala. Nakupovala. Chodila pařit..a nejhorší na tom bylo, že mě to nakonec tolik nebralo. Od rysu bych utekla hned..ale jak jsem najednou nic moc nemusela..
Chtěla jsem strašně jet na Fridu Kahlo do Berlína. Ale Vít nechtěl jet se mnou. Nikdo nechtěl jet. Nebo nemohl. A sama jsem se bála. Převalovala jsem tu myšlenku sem a tam..až jsem se jednoho krásnýho slunnýho večera sebrala, sedla na autobus, abych se v pět ráno procházela prázdnýma ulicema Berlína. Zjistila jsem, že cestování o samotě mi dává netušený vnitřní klid.
Tohle zjištění mě svým způsobem osvobodilo.

Shora, zleva doprava:
Prázdniny s Ašulí, moc díky!
Ulice a věže Berlína
Nový boty
A slavenííí

Srpen
Brigády, ale jen lehce. Koupili jsme si s Vítem stan, proběhl festival. Udělala jsem pár vtipných i míň vtipných bot. Ale jinak jsem byla hodná a pila výrazně méně, než celý červenec.

Shora, zleva doprava:
Platonická láska k revivalistovi..
Já a cizí pes. A taky tam byla sestřenka, která se vrátila z Brazilíe, protože ji přejel taxík. (Nic moc vážnýho, už je v pohodě.)
Pejsek z balónku bumbá mrdku z krtka
Naše první bydlení

Září
Další cesta. Na Slovensko. Do Tater. Krásná dovolená. Neuvěřitelný zážitky.
Poslední fakt echt kalení. Pak jsem celý odpoledne zvracela. Řekla bych, že to mohlo být tím hořkým alkoholem z kdovíčeho. Hlavně že jsem neoslepla.

Shora, zleva doprava:
Visím na kašně
Koleje, koleje, bába tě poleje
Na Plačlivém. Výškový rekord! 2125m.n.m.!
Jo tohle je s Pavlem. To sem asi nepatří. A ne - s ním nic nemám!!!

Říjen
Měla jsem návštěvu z Japonska. Nádherný chvíle. Po dlouhý době jsem si prošla Prahu. What happened here? I really don't have a clue..
A taky jsem vyrazila na další cestu. Do Paříže. S mamkou. Autobusem. Neumíme totiž zabookovat levný let a pak to zařídit aby to fungovalo. V tomhle trochu zaostávám. Asi jako zaostávám v Twitrování a 3DMaxu.

Shora, zleva doprava:
Louis Vuitton <3 Och..
Olivy ke Kiru
Začala jsem se kamarádit s jedním volem. Tady na tý fotce leze do záběru. A pak prej - ty nemáš digitál? Aha.
Pohled z věže katedrály Sv.Víta. Lidi jako mravenečci :-)

Listopad
Nějak si nevybavuju, jestli to byl spíš říjen nebo listopad, co jsem zůstala sama na koleji..v pátek večer. Domluvila jsem se s kamarády, že vypadnu ven. Ve dveřích jsem se srazila s Vítem a stejně šla. Bylo mi pak nějak divně úzko.
A taky jsem dokončila co jsem začla v červenci. Tehdy jsem se sice dostala do Berlína, ale už ne na výstavu Fridy Kahlo. Podnikla jsem cestu č.2 a dostala se dovnitř hned co jsem předložila lístek zakoupený předem na internetu. Byl to úžasný zážitek.
A bylo mi trochu líto, že jsem si ve frontě nepostála ani pět minut :-)

Shora, zleva doprava:
BankAustria Kunstforum. Co je to za Módu, pojmenovávat domy podle firem?
Na Jazzu
Vídeň
Jazz 2... damned jazz

Prosinec
Dostávám se k současnosti. Nasekala jsem ohromných chyb. Nejjednodušší rozhodnutí je nejtěžší.
Nejsem o moc jinačí než na začátku roku. Přišlo mi to jako chvilka. Jako by včera bouchlo šampaňsý a my zahájili rok 2010. Přesto se hodně změnilo. Tak rychle.
Došla jsem k novýmu poznatku. Že o spoustě věcí, přeci můžu rozhodnou sama. A nemusím se někoho dokola ptát, jestli můžu.

Shora, zleva doprava:
A venku tehdy začal padat sníh. A taky říkali, že se k sobě hodíme. Ne, nehodíme. Zabila bych ho.
Pořád stejná..
"Podívej - zmenšili okna v chodbě" - "Ale ne, jen vybourali luxfery"
Vánoce s největším stromem, jaký jsme kdy měli

Tak teda hodně štěstí v novém roce!

Dostehováno

2010-12-29T01:02:00.008+01:00

Dala jsem si šicí maraton. Až se ateliérovej tejden zeptá, budu mít aspoň co na sebe. V těch šatech budu pro jistotu i spát.

Poslední 4 dny se holt nesly v duchu oprav, úprav a tvořilkovství v krystalické podobě. Když jsem v 0:17 zažehlila poslední lem, bylo mi dobře, ačkoliv je fakt, že s detaily bych si mohla ještě vyhrát.. jenže není čas.

Popořadě. Začala jsem fialovýma šatama. Ty jsou ušitý už tak měsíc - dva, jen jsem jim trochu spálila légu žehličkou a bylo to celé takové nedotažené. Nevěděla jsem co s tím, dokonce jsem se i ptala na nyxu. Nakonec to vyhrála atypická kombinace různě barevných i velkých korálků. Trochu úlet, vzhledem k tomu, že jsem tam původně chtěla natřískat (pseudo)diamanty.

Výběr trochu naslepo, navíc měli od každýho typu jen jeden pytlík.. No děs.

Tady jsem to pořád víceméně považovala za zkušební našití. Párat by se mi to nechtělo..ale nebylo by to tak hrozný. Překvapilo mě, že tohle celý trvalo jen 5-6 hodin. Kdysi dávno jsem chtěla něco pošívat korálkama a vzdala jsem to po deseti minutách, co jsem našila - opravdu - dva kusy. Možná tři. Ale víc ne.

Finále.

Celek. Igelitku s hadrama z půdy netřeba neignorovat. Uvnitř je krásný hedvábný samet. :P

No..vzadu je to jak to je..nějak zkroucený. Asi to tak nechám, lepší než když se to odchlipovalo. Chyba se stala někde mezi stolem a židlí.

Ještě mi chybí kloudně dořešit pásek. Mám jednu stuhu do barvy..nejspíš to nakonec dofinišuju nějakou širokou saténovou černou. To snad bude hezký.

Abych nezapomněla - původní verze zde.

Pokračovala jsem dále. Chyběly mi pruhovaný kalhoty, coby pyžamo, respektive přebíhací gaťky, když jdu na koleji ve tři ráno přes celou chodbu na záchod. Většinou chodím jen v tričku a kalhotkách..a nějak stárnu nebo co, začíná mi to vadit. Postovat je nebudu, nejsou zajímavý. Zajímavý jsou náklady: 0,-Kč a cca 5 hodin práce vč. příprav. (Materiál vyhrabán na půdě.)

V pondělí mi přišla bundička z aukra a taky jsem zúžila šaty co jsem ondá vylovila v sekáči.

Mám z ní radost, jen ji budu muset dát vyčistit. Pravděpodoně ji měli dlouho ve skříni.

Poslední šitá věc byly bílý šaty, který si chci brát pod tu bundu. Vyšívaná látka byla nějako průsvitná, tuž jsem pod to střelila podšívku. Možná jsem to neměla dělat. V zimě mi stejně bude zima, a v létě se v nich uvařím. No. Chybama se člověk učí. Přístě budu vybírat pečlivěji, nebo si koupím tělovej komplet jako maj krasobruslařky a polib mi kapsu, jestli se ti to nebude líbit.

Trochu mi to evokuje kimono. (Doufám že mě nějakej japanolog nebude chtít bodnout tantem mezi žebra.) Ale jen trochu..tou výšivkou a tím jak je to tak nějak tuhý...celý :-/
Mezi kozy si ještě budu muset našít antičučecí trojúhelník.

Poslední dvě fotky a jdu to zalomit:
Origami kachnička

a origami ptáček u pítka.

Pro mě je to novinka, tak si svý "bylo" schovej někam. Mamka dostala k Vánocům knížku s návodama, včetně papírů a já jí to tiše závidím a kradu. Toho ptáčka s pítkem co se dokonce hejbe (umí se napít) si nejspíš zabavím pro Víta.

Vít. Kdybych se nerozhodla věšet sem svůj ksicht, mohla bych napsat pár zajímavých věcí. Takhle napíšu jen to, že se mi dneska zdálo, že dokonce žárlí. Měl nějaký divný hlášky po icq. Asi kvůli tomu kinu minulou středu.
Měsíc před tím, než jsem šla s oním spolužákem do kina, jsem totiž řekla, že když chlap veme zadanou babu do kina, tak do ní dělá.
A víš co? Říkala jsem pravdu :-/.
Ačkoliv jsem naivně doufala, že jsem ve škole potkala výjimku.

Ještě fotka naší špindíry a jdu.. už doopravdy.

Klepetice.

Follow my blog with bloglovin

Nudná pro někoho tak zajímavýho..

2010-12-24T23:51:00.008+01:00

Chudá pro někoho tak bohatýho. Hloupá pro někoho tak chytrýho.. a pořád zápasící s předsudky, představami a sny co se naplňují. Bohužel.
Měla bych si víc dávat pozor, na to, co si přeju.

Měli jsme s Vítem krásný mini Vánoce pod jedlovou větví, s kaprem i salátem. Když jsme si přiťukávali, napadlo mě, že chci říct něco ve smyslu:"Doufám že se tu za rok zase sejdeme."
Neřekla jsem to, nešlo mi to z pusy.

Toho dne se kamarád stěhoval od kamarádky. Rozešli se a věci nabraly rychlý spád. Zaskočilo mě, jak rychle skončí něco, co trvalo roky.
Toho dne jsem si v sekáči koupila krásný šaty ještě s visačkama a přišly mi nový boty. Fotku ani jednoho nedám. Šaty jsem sice zadokumentovala, ale když jsem je ukazovala Tomovi, mnohem spíš než ty šatky ho zaulajo prostředí strahovskýho pokoje. Prej jestli bydlím ve skladu.
No můžu za to, že lednice naproti stolu (velmi praktické řešení - stačí se natáhnout od PC) zužuje jinak prostorný pokoj (2.4x5.8m), na oné fotce, na velikost panelákový chodby? A prádlo na šňůře za mnou toho dne snížilo světlou výšku na 1.2m?
Bydlet se v tom dá. Tak co.
Cokoliv jinýho, vlastního, jakkoliv většího s vlastní koupelnou a záchodem, bude luxus.

-
Vidíš..ještě chvíli se budeš kurvit a budeš mít byt..
Myslíš jako manželstvím s ním? Ale já chci byt bez toho chlapa co mu patří.
Tak to ho musíš získat při rozvodu.
Jsi blbá.
-

Toho dne jsem taky pro Víta, v jiném sekáči, zarezervovala kabát na jeho masku mafiána. Chtěl dlouhý, tmavý, padnoucí a do 300,-Kč.
Našla jsem přesně takový za 240,-Kč.

Já sama jsem šla za prvorepublikovou prostitutku. Příznačný kostým. I když říkáš, že jsem na sebe moc tvrdá. Že nemám brát vinu jen na sebe.

-
Víš, Bože, nemluvili jsme spolu dost dlouho co? Mám starosti. Nevím co dál. Vím, že kdybych tam nechodila, kdybych prostě jela domů, nemusela bych teď prosit o nějaký odpuštění..o znamení co dál.. a já vím. Ještě ti furt dlužím to pětikilo... Víš Bože, že jsem to neudělala schválně. Víš to?
A jen jedna slza ukápla do pomačkaných vlasů.
Víc jich nebylo. Zakázala jsem si je. Seděla jsem v autobuse. Tam se plakat nesluší.
-

Zcela zrale jsem usoudila, že na Audrey Hepburn ani Coco Chanel nemám.

Slečně vpravo snad bude fuk, že se objevila zde. A proti všem svým zásadám mám silonky v otevřených botech. Fuj já.

Toho dne se totiž konalo maškarní a Vánoční besídka v jednom. Zapodílela jsem se na vypůjčení DDR desek, což nakonec většina osazenstva kvitovala tu s tichým nadšením, tu s nadšením hlasitým. To bylo moc fajn. Mně tanec nejde. Skotačila jsem na tom jako jehně a věčně se pohybovala v pásmu úspěšnosti někde mezi Fail a D.

Toho dne jsem se nestihla připravit na konzultaci, druhý den ráno jsem exemplárně zaspala, a poté absolvovala nejdelší konzultaci ve svým životě.
Snad dvě a půl hodiny jsem s vedoucí cvičení probírala materiály, co jsem vyhrabala v archivu v Zámrsku.
Zajímavý počtení.
Zajímavý, že i farnost ve 30.letech mohla přijít na buben a neplatit dluhy. Třeba.

Normálně konzultuju v průměru 5 minut. Extrém byl až doposud hodina, ale to je u jedné vyučující normální, páč se vždycky vykecává o tom co se stalo doma.

Pak mám výpadek. Sny? Dívala jsem se na Víta. Najednou měl modré oči. Ale on nemá modré oči. Byla mi hrozná zima. Třásla jsem se. Odnesl mě na postel. Neviděla jsem nic. Měla jsem pocit že to prožívám znovu. Ne tohle se mi zdálo. Tohle se mi zdá?
Byli jsme v kině..pak ve starým bytě. Bylo to tam obrovský. Připadala jsem si malá. Přiložila jsem mu prsty na ústa. Nepustil mě. Nemohla jsem odejít.
Probudila jsem se. Za oknem byla mlha a tma. Zdálo se mi že nejsem sama. Ale sama jsem byla. Jen já a výčitky. Že mě něco takovýho vůbec jen napadlo.

Po dvou letech, žádná změna. Jen to okno nebylo orošený. To si vzpomínám. Pak mi ukápla ta jedna, jediná slza.

Nabouralo mi to jistoty. Někdy tě i zdání něčeho může znejistit. Dělám to, co dělám, správně? Má cenu bojovat o něco, co se už někdy dávno rozbilo? Proč furt couvám. Chtěla bych jít dopředu, ale nemůžu.
Nehýbat se dá míň práce.

Zvířátka dostala napapat. Aby nám nechodila oždibovat stromky na zahradě.

A strom vrhá strašitelný stíny. Teď v noci jsou ještě strašidelnější. Húúú!

Dodatek ke kostýmu:Sukně a halenka - H&M, špička - ptákoviny.cz, punčochy - Tesco, korále - dárek od kamarádky, čelenka - DIY ze starýho třička z New Yorkeru, kytička - H&M, boty - Baťa

Proč chodí architekti v černé?

2010-12-20T01:58:00.007+01:00

Kdysi dávno jsem, v nějakým hodně inteligentním časopisu pro ženy, četla cosi o tom, že kamarádka autorky článku je architektka. A ta architektka že chodí výhradně v černé.
Teď si vzpomínám, že jsem to četla opravdu dávno, protože mě tehdy překvapilo, že existuje nějaké spojení barvy oblečení s profesí. Mohla jsem být ve třeťáku na střední. Určitě. Vzpomínám si. V tý době jsem chtěla se vším prásknout a to poslední, co bych začala dělat, by bylo studovat vysokou.
Vysokou, která by měla cokoliv společnýho se stavařinou.
Napjatě jsem tehdy četla dál..zajímalo mě, proč teda architekti nosí černou.

Stálo tam něco o tom, že je to barva se kterou se nedá šlápnout vedle, že je to symbol dokonalosti, a že zmíněná madam se v černé dokonce i vdávala. Protože přeci nedělá chyby a rozhodnutí vdát se, bylo to nejlepší.

Napadlo mě, proč já vlatně tak často nosím černou?

Asi proto, že když se člověk tři - čtyři dny a noci v kuse neodlepí od monitoru počítače, jídlo chodí nakupovat do nejbližší předražený večerky, ta černá se na něj navlíkne aniž by si to uvědomil.
Začne to třeba fuskama.
Pak černý tepláky, tričko..je zima, tak černá mikina.

Na černý navíc nejsou tolik vidět fleky od jídla.

Po pár dnech jsem si připadala jak kentusák nejvyššího kalibru, ale když zbývá 48 hodin do odevzdání a práce je hrubým odhadem na 72..co nadělat?

To však ještě nezodpovědělo otázku, jak se to černé oblečení ocitlo ve skříni. Chceš to vědět?
Nu dobrá. V oblíbeném čemkoliv se jednoho dne udělá díra. Chvíli to ignoruješ.. Pak ti dojde, že mezi řešením všeho možnýho, by to chtělo něco novýho na sebe. Tak jdeš nakoupit.
Ze žlutý barvy, bežně používaný pro silný čáry a zelený pro tenký, máš osypky, tak hmátneš po jaké? Po černé.
Přesně takové, jakou má pozadí AutoCadu (neberu, že zrovna ty tam máš třeba šedou..běžný uživatel po první lekci zapomene, jak se to přenastavuje, že).
Další věc je - kdo má přemýšlet nad tím, jestli by mu spíš neslušela modrá nebo zelená.
Černá s černou se dobře kombinuje a po jednohodinovém spánku nehrozí barevná katastrofa.

Před odevzdáním bakalářky jsem nosila jen černou teplákovku, nebo dorvaný džíny a vršek z té teplákovky (to jako slušné oblečení na ven - bylo mi fuk, co si o mě budou v tramvaji myslet).
Korunovala jsem to účesem alá ~~sjetá~~ unavená Britney Spears.

Celý prvák na FA jsem byla černá a jenom černá.

Od druháku se snažím při nákupu zapojovat i mozek. Koupila jsem si třeba bílý tričko a pak mě lidi nepoznávali. Nebo mám i párek fuchsiových exemplářů (někdy to co mi sedí beru po dvou stejných kusech). Řekli mi, že mi ta růžová dělá dobrou barvu v obličeji.

Snažím se dál. Tohle úterý, když jsem vybírala dárek pro kamarádku, koupila jsem si strakatou šálu. Doufám že ji unosím. Taky jsem na aukru vydražila hnědý kožený boty. Nevídané.

Aby to nebylo jen o hadrech.. Včera odpoledne jsem si vzala svůj modelářský nožík do kapsy, chytla Víta za ruku a vydali jsme se na krádež vánoční větve. Jasně, vím, že kdyby to dělal každej, nic by z těch stromů v parku nezbylo. Ale neboj, vzali jsme jen jednu a ještě takovýho mrzáčka. By stejně uschla.

Měla jsem radost. Dostala jsem se ven, do sněhu..do parku. Závidím každýmu, kdo se v tomhle počasí může vydat na trhy a bloumat sem a tam. Já bych vyběhla hned. Dala bych si medovinu a pražený mandle..

Ale není čas. Aspoň jsem udělala bramborovej salát. Kapra budem smažit zítra.

Ňam ňam. Dovolila jsem Vítoj, aby na něj chodil a jedl klidně z hrnce, protože jinak to nemáme šanci sežrat. Normálně, když jí z hrnce, tak nadávám.. připomíná mi to tátu. A máma tátovi za tohle taky nadávala. Jenže měla trefnejší hlášku:"Nandej si to na talíř - nejseš na vrtě!" (1)

Oranžová světýlka.. Už brzy je nahradí LEDky.

Stejská se mi po těch našich heldegrónech a kocouroj. Ach jo.

Naposled hadry: Tuhle sukni mi poškodila kolejní pračka. Někdo si dal vyprat montérky od barvy, ta barva se nachytala na dvířka..a ze dvířek mi to vlezlo do sukně a vytvořilo nevzhledné žmolky. Fuj.
(Šedá sukně H&M, černý svetr vintage Kenvelo, fialový silonky Tesco, podvlíkačky pod silonkama - Moira, teplý ponožky, co měly zůstat skryty v kozačkách - sportovní potřeby)

(1) Původní profesí je otec vrtač - taková ta vymazlená práce co třeba dělal Bruce Willis ve filmu Armageddon.

A k tomu padá sníh..

2010-12-14T21:51:00.005+01:00

Ráno jsem stěží rozlepila oči. Vstávala jsem asi natřikrát a cestou na autobus mi do očí nalítal sníh. Přesněji - do každýho oka přesně jeden trakař (alias sněhový chumelec cca 1x1cm..definice již snad jasně představitelná). Šla jsem s kamarádem, a protože mi vlivem vší té povětrnosti zatuhly oči a já je nemohla otevřít, chytla jsem se ho za batoh a nechala dovést k zastávce. Nebyl to moc příjemnej pocit.

Navíc nedočkavě sleduju nástěnku na vrátnici, kdy se tam objeví papírek, že mi přišly kozačky. Situace s dírou v podrážce se rapidně zhoršila. Dneska jsem promrzlá z venku zalezla už kolem druhý do peřin a vylezla asi před dvěma hodinama. Částečně kvůli únavě z předešlých dní, částečně že bych dneska odpoledne stejně nic neudělala, protože se zatuhlýma rukama, který mi rozmrzaj třeba tři hodiny čistýho času si ani neutřu zadek.
A ne, nepomůže mi jít se ohřát do sprchy. Prostě musím čekat až se obnoví citlivost a hybnost.

Promrzla jsem teda z úplně debilního důvodu.. Šla jsem si koupit nějaký látky na šití.

Celej ten příběh je značně primitivní. Našla jsem si boty, co se mi líběj a vydražila je. Pak jsem si našla nějaký takový kabátek, co se mi děsně líbí a čekám těsně před konec aukce, abych ho vydražila. Doufám že to ten chlap nezruší, by mě naštval (Je to jednoduchý a možná trochu nefér k prodávajícímu - čekám na ten konec abych to měla zaprvé co nejlevnější a zadruhé aby mi to někdo nezkoušel vyfouknout. A taky se bojím umělých šroubovačů cen.)

Jenže už teď přemýšlím, k čemu to budu nosit. Ray-bany, žraloky na trhu slepeckých brýlí, bych sice zrovna dneska užila, ale spíš se mi víc líběj pilotky.
Napadlo mě, zkombinovat to světlýma šatama, pod ně hyperteplý podvlíkačky a punčocháče a vůbec to celý zateplit..a udělat nějaký trouper zimní model.

Tak jsem koupila vyšívanou látku a o Vánocích budu stehovat.
Moc se na to těším.

Když už jsem tam dneska byla, našla jsem i tuhle krásnou sakurovou látku. Sice ještě nevim co s tím, ale moc se mi to líbí...

Nuže jsem zabrousila sem, kousek té krásné látky odstřihla a ustehovala si Kanzashi kytku na klopu.

Haha. S potahovacíma knoflíkama je sranda.

Milý Ježíšku

2010-12-12T19:20:00.008+01:00

Celý rok jsem byla moc hodná, u zpovědi jsem sice byla naposled před jedenácti lety, ale je to proto, že vlastně tolik moc nezlobím a svoje chyby se snažím napravovat jinak.

Víš letos bych si přála jen jednu věc..

(Slabší povahy neklikat)

..chtěla bych žít v kulturnějším prostředí. Vím že bych žádala moc, kdybych si kupříkladu navymýšlela, aby paní uklízečka používala jednorázové utěrky s dezinfekcí na umývání záchodového prkénka, namísto vody co je v míse a té jeté záchodové štětky co je za ní.
Nežádám to proto, že i přes tuto péči naší "cleaning lady", jsem nedostala ani salmonelu, ani listerie*, takže vím, že nade mnou držíš ochrannou ruku.
Víš..já bych si jen moc přála, aby ten člověk, co provádí tohle...

..s umyvadlem prvním..

..druhým...

..a třetím...

.. co tak nehorázně pouští chlupy..

.. občas načurá do ucpaný mušle..

..kdoví čím ucpe dřez..

..a následně štětkou označí ucpaný záchod...

...až to bude příště provádět zase, aby si v tom nějakou šťastnou náhodou vyráchal čumák a přestal. Prosím Tě jen o to a o nic víc. (Nebo ať se třeba odstěhuje..to by dostačovalo.) A odpusť mi, že tento dopis smolím asi načtyřikrát a furt to není ono. Ty víš, že poslední dny jsem toho moc nenaspala.

Amen.

*(proti žloutence jsem očkovaná a tímto Ti děkuji za své skvělé rodiče)

Na výletě do Zámrsku

2010-12-09T07:49:00.009+01:00

Mám toho teď docela dost. Kdybych furt nebrouzdala po netu, měla bych ty věci už dávno hotový..teď sklízím ovoce lenosti.
Bavilo mě, když jsi říkal že jsi líný jak vepř. Včera jsem si na to vzpoměla a uchechtávala se při chůzi na ulici.

Včera jsem potřebovala do archivu. Nevýznamný předmět, a už jsem do něj proinvestovala minimálně osm kil.
Možná by to vyšlo levnějc, kdybych si vybrala nějakou historicky prozkoumanou stavbičku a ne kostel v pohraničí, u kterýho hrozí, že původí plány a veškerou dokumentací někdo, do vyvlastněnýho domu nově nastěhovaný, v minulosti zatopil v kamnech.

Jo, trpme za naše předky. Takhle jsem se horkotěžko probojovala k informaci, že někdy v roce 1931 prohnila střecha a na klenbu navál sníh. A že nějaký baron v roce 29 převzal do užívání rodinnou hrobku a hygienici mu ondá doporučili vybudovat uvnitř zábradlí. Váu!

Hele, pečeť!

Krásný, rozpadalo se mi to pod rukama a divila jsem se, že mi to pučili.

Měla jsem v plánu jít si prohlídnout okolí, jenže nakonec jsem byla ráda, že jsem stihla vlak. Navíc počasí nebylo nic moc. Tak jen jednu fotku z vlakový zastávky.

Hřbitov v Zámrsku

Update:
Mi nějak po ránu vypadlo psaní i myšlení.. jsem si pak ještě pospala v buse a celej den mi bylo jak po ráně kladivem.

Nějaký moje ksichty, ať si to taky užiješ:

Takhle teď chodím skoro furt.

Nebo takhle. Akorát ty boty mi proděravěly, takže plánuju na aukru koupit nějaké jen lehce používané kozačky. Moje finanční situace je teď poněkud tristní.

S tím souvisí i došití večerních šatiček. Ještě plánuju zdobení kolem krku. Uvidíme, jak to nakonec všecko dopadne.
Materiál:cheapest PES satén

Ve stromech trable nech.

2010-12-03T08:21:00.005+01:00

Potřebovala jsem svetr. Protože jsem oddaný zákazník jedné nejmenované společnosti, které se držím zuby nehty i přes upadající kvalitu, a protože jsem všude četla jak úžasnej je Lanvin heart x&y, zašla jsem mezi vyjednáním tý Openkarty a nákupem ingrediencí na oběd do ulice Na Příkopě, abych si za 1. vybrala svetr a abych si za 2. udělala fotku v šatech Lanvin, co na tom, že to jsou pořád a jenom šaty od firmy x&y.

Jedná se o tento hrubý, chlupatý svetr. Potřebovala jsem něco teplýho. O sochu opět nejde, sice je to lepší než minule, ale na detail si ještě počkáš.
(Mimochodem - sádrový odlitek bych nabídla tak za 3000,- bez DPH)

Nebudu zastírat - kdyby mi ty šaty někdo dal, ty nitky otrhám, zip možná vypářu a trochu koukatelně přešiju a hrdě nosím. Zadarmo dobrý. Za těžký prachy (přesně sumu, kterou mám zmrazenou u šéfový a nemůžu se k ní dostat) už bych chtěla, abych dokončovací práce mohla přeskočit.

Nevěřícně jsem nafotila detaily, postnula to na nyx, který jsem si asi před třemi měsíci našla jako kompenzaci po pročítání diskuzí na idnes apod. A pak se jen bavila tím, jak to někomu přijde odporné a někomu krásné..a říká že to nechápu. (Více zde.)
Ne, nechápu. Ale co chápu, tak že někdo nahoře si hezky mne ruce, jak na to vyzrál. A že někdo jinej tyhle věci zase moc žere. Nezdravě, řekla bych.

Tak ať.

Včerejší den se mi docela povedl. Krom pokroku na soše (3x hurá, měla jsem strach, že to nedotáhnu), jsem se pobavila Patem a Matem ve škole, kteří nám zhýralým studentům připravovali Vánoční stromeček. Přijde mi to až dojemné, jak se o nás starají... Novou fakultu nám staví.. No my se máme.

Taky se mi mocinky líbí sníh taj na tý střeše. Málem jsem učůrla blahem! Je to jako v nějakým apokalyptickým filmu!

Doprdele, tohle je styl psaní! Jde to skoro samo.
Potom co si člověk přečte různý ódy na styl, love, bff apod., se rovnováha vrací blbě.
Ale jo. Jedna rovnováha se mi vrátila. Ta ohledně lásky k mému úžasnému V.
Zase se cítím dobře a doma. Jen by mě zajímalo, proč mě tu a tam něco vykolejí, a proč to nejde nějak stabilizovat..na normu. To poslední co bych chtěla, abych mu nějak ublížila. I když..včera se mu povedlo mě rozbrečet. Jednou smíchy, jednou zase nějakou neopatrnou hláškou. Smíchy, když mě vrazil do závěje a nacpal mi sníh do kapes..a ten pláč nebudu rozebírat. Proč vždycky něco pochopím špatně...

Jo a příští sbotu jdu na ples a vlastně nevím co si vzít na sebe.
Jak moc formální nebo neformální to tam bude..a asi to bude chtít uzavřený boty. Mám jen páskový a do těch zásadně nenosím punčocháče. Což na plese středoškoláků nevadí. Na plese nějaký FY. by to vadit mohlo. "Nižší luxus" je nižší jen odsud potud. Viď.

To jsem já a kočička. Bohužel tu vypadám jako trdlo blbý. Lepší fotka neni.

Jdu do práce a v noci hurá domů.
Nějak se mi nechce. Do práce. Domů bych jela hned teď.

Zimní pohádka

2010-11-29T22:09:00.008+01:00

Nevím co za tím stojí, že občas mlčí a neřekne ani slovo. Pak jde spát. A neřekne ani slovo. Možná tak jedno.

"Dobrou."

A že by to bylo fotbalem? To určitě ne. Takový věci nesleduje.

Chci snad tolik, kdyby mi při příchodu dal třeba pusu? Aspoň?

No dobrá, vysírám.

Code:Mode se vyvedlo. Podle mě dost a dost. Koupila jsem dárek mamce, koupila jsem si kabelku, pak jsme s Tomem zašli na Bechera a kolu, byla jsem už skoro komplet bez peněz, takže se hodilo, že mi od minule dlužil.
Fotky nemám. Fotila jsem zrcadlovkou a než zas dofotím a vyvolám film, bude novej rok.
Holt tak už to s "chudejma" lidma bejvá. Mívaj děravý boty a nemoderní foťáky :-).

Ale mám jednu fotku ze dne před. Fotil ji Tom. Docela mě překvapilo, jak to dopadlo. Někdy si říkám, že je to o tom, jak tě ti lidé ve skutečnosti vidí. Tak jak tě vidí, tak tě vyfotí. Blbě nebo dobře..

To je ze školy. Ta věc je ještě hodně ve fázi rozpracovanosti. A nevěřil bys, jak je složitý něco takovýho udělat. Přitom se zdá, že to ti Řekové sekali jak Baťa cvičky. Z mramoru!

Nebo tohle - to je Arc de Triomphe de l'Étoile v Paříži. Jenom pokus, si to skicnout do travelbloku, se setkal spíše s nezdarem. Jak jen to ty lidi bez autocadu dělali?

Na druhou stranu je fakt, že jsem poslední dobou přešla k rýsování situací v ruce. Ty návrhy plus mínus půl metru se tam dělají lépe, co nevím přesně, doskicuju rukou. Nikde se mi to nevymaže, nepadá to a jedinej způsob jak o to přijít, je to ztratit při převozu nebo polejt kafem.

Abych se vrátila k pátku..

Kouřila jsem průběžně celý večer. Dělal že mu to nevadí. A hlavně mi zas po měsíci, nebo kdy tu byla Karolínka, docházej cigára a nový se mi kupovat nechce. Jenže ono je to zas tak fajn..zapálit si, nechat si padat sněhový vločky do vlasů, dívat se do země a trochu se u toho mračit. A dělat že přemýšlím o smyslu světa.

I když je mi jasný, že ve skutečnosti to působí spíš slabošsky, trapně a nechutně.

Ale to bys mě musel..nevím co. Zakroutit krkem.

Zase jsem odběhla. Je to možný?
Popili jsme, zavolala mi mamka a pak jsme se dohodli, že zkusíme zajít do čajovny.
Byli tam jeho kamarádi a docela fajně sme si pokecali. Myslím. Tom mi pak napsal že ten večer byl zázrak, jenže mám obavu, že to ztrácí ten důraz v okamžiku, kdy zázrakem nazývá každou druhou blbinu. Začalo sněžit. Šla jsem na záchod který byl na dvorku. Jen tak ve svetru a sukni. Bez šály, či kabátu. A sníh mi padal na hlavu a za krk. A mně na tom dvorku, o samotě, v relativním klidu, kdy jsem jen slyšela hlasy lidí co byli za zdí, bylo tak nějak dobře. Jako by za dveřmi zůstaly všechny problémy a já tam stála doopravdy sama. Osvobozená od všeho.

Když jsme šli na autobus, vytkla jsem mu, že mě dost často někde nechává čekat. Zakecával se a já pak někde tupě stála a zírala a čekala a zároveň jsem nemohla odejít, protože by mě hledal.

Řekl něco v tom smyslu že je fajn takový věci říct. V obou významech toho sdělení.

Pod tímhle oknem jsem pila černý čaj s karamelem a kouřila vodní dýmku s těžkoříctjakým tabákem..

V sobotu jsme šli do čajovny s Vítem. Chtěla jsem do jedné konkrétní kvůli tomu, že tam mají černýho kocoura. Bohužel, nějak mě to tam nenadchlo. Zaprvé mám pocit, že by v čajovně neměla být místa k ležení = válení. Sedět naproti dvojici která se převaluje a mazlí mi nebylo příjemný. Druhá věc.. čajovnu si tak trochu představuju jako suché a teplé místo.
Ale jinak fajn. Masala byla moc dobrá.

Pak jsme si dali nějaký kuře alá haf v čínský restauraci a jeli na kolej. V noci jsem se pak snažila, aby mu bylo co nejlíp.
Doufám že i bylo.

---

Dělám píčoviny. S Tomem vlastně nic mít nechci. Nepřitahuje mě. Nevydržela bych s ním. Ale tak nějak ho potřebuju. Potřebuju někoho, kdo o mě jeví zájem, kdo mi napíše něco pěknýho. Kdo se tváří nadšeně, když mě vidí.
Někdy si říkám, že to společný bydlení byla chyba. Někdy si říkám, že ta chyba se stala už před třemi lety, když mě nechal a pak zas vzal zpátky. Možná že tady je zakopanej pes. I když se snažím, mám jakejsi pocit zmaru. A nepomůže mi, že říká, že má rád jen mě, že ani nevím jak. Nepomůže mi mezi řečí pronesené:"Já bych nikoho jinýho nechtěl."

Chovám se jako blbá kráva. Přemýšlím..spíš nemyslím. Zase vyvádím blbosti a možná na to tentokrát dojedu. Vím, že kdybych ho nechala, bude mě to strašně moc bolet. Protože ho strašně moc miluju. Jenže, kdyby mi teď někdo položil otázku, jestli s ním chci zůstat třeba dalších deset - padesát let.. nevěděla bych, co na to říct.
Potřebovala bych tak na týden dva někam zmizet, vyčistit si hlavu, aby se mi stýskalo. Aby se mi neozval a já měla strach. A všechno by se třeba spravilo. Uvědomila bych si, co všechno teď beru jako samozřejmost. Nebo bych měla víc jasno.

Proč nemůžu mít trochu racionálnější uvažování. Nebo spíš chování.

---
Dneska jsem si novou kabelku zničila při pádu na náledí. Utrhlo se ucho a praskl jezdec zipu. Ucho jsem přišila s dopomocí kombinaček, ale výměna zipu bude nadlouho.
Aspoň jsem si nezlomila nohu. To by byl větší pešek.

Předu, když vidím hezkej barák

2010-11-25T01:38:00.004+01:00

Nebo nějakej hezky provedenej prostor :-))

Zdroj:http://www.hillthalis.com.au/index.php?id=15

Těším se na pátek na Code:Mode. I když..nevím jestli si něco koupím. Možná tam vyštrachám nějaký vánoční dárky..pokud to teda v osm večer nebude komplet vyžraný.
Mám teď dělat na ateliéru, ale nějak mi nejede slina a do rána času dost..

A tohle je něco z prvních variant. Nic z toho nebude použito..(První málo brutální, druhá moc). Slepých uliček je tolik, správných řešení taky..
Když na to tak koukám, je fajn, že od počátku vidím posun. Hm.

---
Včera jsem se nechala od spolužáka (ne toho s kolenem, ale toho s fixkou) překecat na bouldrování. Haha. Lezu si tak dětskou stěnku a on povídá:"Hele, to vypadá jako technika :-))."
Lichotník.

Abych to nějak rozdělila.. Je to takovej Santini. Kolenáč je spíš..hmm jak se jmenoval ten lev z Happy Tree Friends?

Aha..on to medvěd. Disco Bear. No..Tak zatím to bude spolužák s kolenem.

Dejte mi někdo ránu, ať se proberu.

Pod(vodu)

2010-11-22T20:10:00.009+01:00

Odjela jsem do Kruhu. Kruhu u Jilemnice, aby bylo jasno. Jezdí se tam s ateliérama ze školy, zapracovat intenzivně na projektech..a vymýšlet..a skicovat..a nechat se hecovat ostatníma, co makaj od 9 ráno do 5 v noci (ehm - ráno).
Letos jsem si vybrala pivovar Buštěhrad, kterej je před zbouráním a vypsali soutěž na návrh na jeho konverzi, která by tomu bourání mohla zabránit. Jestli se to aspoň trochu povede, šupnu to do tý soutěže. Za to nic nedám. Poslední třeba nebudu.

Z Kruhu jsem opět byla nadšená.
Aby toho nebylo málo, jela jsem s vedoucíma aktivně na nákup do místního supermarketku "Norma".
Je vtipný, vidět autoritu s lahví vína v každý ruce, říkajíce - vezmeme portugala nebo frankovku? Nebo jak nakládá rum, najednou koukne napravo a vykřikne:"Jé, Božkov! A je o deset korun levnější! Ten vezmeme.."

První večer začal fajně. Plná lednice žrádla a piva jen pro nás. Dala jsem si lahváčka, hrábla jsem malinko do školních věcí, šla jsem s dalšíma třema spolužákama na procházku po vsi a bylo dobře.

Druhý den začal pracovně. Trochu mě pobolívala hlava. Tušila jsem migrénu za rohem, ale i když tím trpím od sedmnásti, dokáže mě překvapit. Pokaždý je náběh a průběh trochu jiný. Navíc někdy prášky zaberou a někdy vůbec. Tentokrát nezabraly.
Takže z rumu nic nebylo, z vína nic nebylo, z práce nic nebylo. V pátek ráno jsem místo tahání čar tasila jednu šavli za druhou a celá vysílená požádala o odvoz na vlak. Že to takhle nepůjde.
Cestu jsem prospala a divím se, že mě neokradli.

Jízda vlakem mě vlastně hrozně baví. Kdyby to jen nebylo tak drahý. Vždycky na to mám tak nějak dobrý vzpomínky, ať je mi zle, nebo dobře. Asi to bude těma monotónníma zvukama. (Trochu jsem jako Selma Ježková, co si z opakujících se zvuků vymýšlí vlastní písničky. Dělávala jsem to už jako malá. Třeba když mě babička vezla v sedačce na kole po kostkách. Drnkala jsem si pokaždý do rytmu.)

Pátek tedy prospán komplet, sobota zlehka a večer jsem nemohla zmeškat pařbu v Jazz Docku. No pařbu. Dala jsem si kafe, pak jsem chtěla kohoutkovou - tu nevedli, tak minerálku a pak sladký Martini, který bylo hnusný. Příště zkusím suchý.
S olivou.

No a Jazz..jazz byl jazzovej. Sice nic takovýho normálně neposlouchám..ale naživo snesu všechno.

Řekla jsem toho večera zvláštní větu. Poté, co jsem se před spolužákem se kterým jsem na tom jazzu byla (tomu, kterému jsem psala o Fridě o pár řádků níže), při čekání na kamrádku co šla s námi, zmínila o cestách do různých měst, bez jakéhokoliv doprovodu, začal rýpat, proč nejezdí se mnou ten můj, jestli neuvažuju o změně.
A tak jsem plácla první co mě napadlo.
"Každej kdo trochu vidí do mýho vztahu, strašně rád mi do něj rejpe."
A on na to, že to musel zkusit.

Tuze ráda bych to doplnila o nějaký psychokecy..třeba Plzákovy. Nebo o nějakou větu o ženských co vysíraj a nedaj pokoj, dokud zase neskončí samy. Jsem spokojená. Více méně. Jo, zrovna teď mi vadí, že si nandal sluchátka a za celej večer zas neřekne slovo. Taky mi vadí, že se mnou už dlouho nespal (ale to je spíš souhra náhod).
Já nemám důvod odcházet. To jediný co by mě snad lákalo je jakási volnost..ale tu mám vlastně i tak. Tak ne volnost mi je šumák.. Jediný co je asi lákavý jsou takový ty věci co se stávaj v začátcích vztahů. Napětí. Překvapení. Vzrušení z letmýho dotyku. Jenže zkušenost mě zatím naučila, že tam kde je to teď..kde je mlčení, prdění a krkání, úklid a nákupy..tak že tam to spadne tak jako tak. Dokola, pořád to samý..

Jsem jen ráda, že jsem se třeba nevdala. Nebo že už od devatenácti třeba nevychovávám caparta. Nakonec mě závazky začínaj děsit. A s počtem propařených i propracovaných nocí mi dochází, jak jsem nezralá. Jak ráda bych prováděla ty všechny morálně nepřípustný věci co jsem dělala v prváku. Zase si beztrestně šukat s kým mě napadne.. Já vím, přestalo by mě to bavit asi záhy, co bych zase na nějaký večer zůstala sama. Ale..snad to pochopíš - mě to baví. A když se mi toho nedostane v požadované náloži, zas začnu čumět někam na stranu.

Doprdele.

Kdyby tu byl bazén, skočím do něj tak jak jsem. Oblečená, namalovaná..a pod tou hladinou bych byla dokud by mi nezčernal svět před očima.

---
Když mě ve futuru pohladil po zádech, ohnala jsem se. Řekl, že se chovám, jako by mi bylo patnáct. Jenže co mám dělat? Mě to strašně mate. To všechno.

Tak jsem mu pak aspoň u stolu přimáčkla svý koleno na jeho koleno. Nereagoval nijak.

:-)

Malé války

2010-11-16T18:04:00.009+01:00

Měla jsem konflikt. V metru. Už jsem o tom psala na fejkbúku, abych dostala nějakou tu zpětnou kladnou odezvu. Potřebovala jsem podpořit. A taky jsem byla ráda, že jsem nedostala přes hubu.

Víš - jsem na tom teďka nějak blbě s penězma. Naši mi teď dali celkem hodně, to jo. Hlady neumřu. A můžu si tu a tam udělat radost. Co si však dopřát nechci je podpora různých žebravých živlů. Jo, někdy si i časopis Nový prostor koupím..ale spíš ne. Už je snad za 40, ty články mě taky moc neberou a ty prodavače co stojí v metru tiše obdivuju a taky tiše obcházím. Já v průvanu stát nemůžu. Díky chladový alergii bych otekla a dostala vyrážku.
Jo, asi jsem špatná, ale..živí mě přece rodiče, z větší části. Brigáda mi sice tu a tam něco zaplatí, ale to spíš jen zlomek celkovýho příjmu.

Navíc jsem se teď v pátek po značným psychickým vypětí v práci zhroutila a chtěla jsem odejít, s čímž šéfka nesouhlasí. Asi to bere jako rozmar. Říkala jsem si - co bez těch peněz budu dělat, ale na druhou stranu - nemám zapotřebí číst si vzkazy od kolegyně jak jsem nemožná a kdesi cosi.. Je to už dlouhodobější. A je zajímavý, že se nechám zdeptat přes papírky. Asi, že si to čtou všichni? A všichni si myslí, že jsem blbá, že nezvládnu nakreslit funkční stůl? Jo, posrala jsem to. Jo, zasloužím si, dostat to sežrat..ale na druhou stranu - ne, že dostanu jednou týdně sprda přede všema. To je dost.
Každpádně, zaměstnaná stále jsem, předpokládám, že to šéfka bude brát jako chvilkový rozmar a já znova nedostanu ani sebemenší odvahu se svojí situací něco udělat. A ještě moje zhroucení přezíravě přetlumočila svému manželovi. Budiž mu ke cti, že na to nezareagoval ani hláskou. Nijak. Já jsem na to taky neřekla nic. Chtělo se mi brečet a nevěděla jsem, jestli si za takovou pracovní produktivitu napsat hodiny.
Napsala jsem si je.

No a teď si představ, že si tak sedíš v metru na nástupišti, přemýšlíš o svý blbý situaci socky, aby ti jiná socka začala hustit něco o tom že nevíš co je život. Já nevím co život, díkybohu, ale pochybuju, že to ví i ten magor co mi nutil časopis (ačkoliv v destičkách nic krom pár papírů evidentně neměl a na krku měl kasičku s heslem: "Solidarita").
Tak jsem řekla ne. Pak hustil dál, řekla jsem ne. Hustil naléhavě a začal chrastit, řekla jsem že mě živí rodiče a on odešel s nějakým pošklebkem a hláškou na mou adresu. Nasral mě.
Pak nastoupil do vagonu metra, spolu se mnou a začal hustit do jiných lidí. Tuž mě to krklo, a když došel k pánovi vedle mě a ukazoval mu okopírovanou průkazku, řekla jsem cosi o tom, že kdyby byl pravý prodavač, tak by věděl, že v metru prodávat nesmí. Začal na mě řvát, co si to dovoluju, a že mu umřeli rodiče a že byl v děcáku a že skončil na ulici, a že potřebuje peníze na oběd. Když to tak píšu, fakt to nějak nesedí. Zastal se mě jediný člověk. Jinak to vypadalo, že mě fakt napadne.

No a tak si už druhý den povídám s fantazijní postavou a útočím na něj a snažím se, aby mi bylo líp, že přeci nejsem taková bestie a že jsem vlastně udělala dobře..
Když už nic, moje fantazijní postava nemá tak hrozný vymlácený zuby. Br. Byl mladej a podle všeho by fyzickou práci zvládl. Nekecej mi, že takový lidi jsou na ulici jen proto, že jim nic jinýho nezbylo. (Jestli na ní teda fakt jsou).

A teď k těm malým válkám. Začínám si připadat samostatně. Sama v Berlíně, sama ve Vídni, sama na jídle...sama se postavím nějakýmu šmudlovi. Vít by mi to asi nikdy nedovolil. A víš co? Přestává mi ta samota vadit a začíná mi vlastně vyhovovat.
Dokonce začínám plánovat několikadenní výlet do Říma. Jak? Sama.
Tím konfliktem se vnitřně stavím tomu co se mi stalo v práci i tomu, že v našem skvělém vztahu jsem dost často umlčována, nebo odsouvána do pozadí s tím, že on to krájení zvládne líp.

Jo a to že po mně spolužák čárá při hodině tužkou taky nic neznamená ani s tím nemá nic společnýho. Alespoň jsem si tím zase dneska vykompenzovala základku, kdy jsem se nelíbila nikomu a nikdo mě nezlobil.

Konec sebelítosti. Jsem na to už velká.

Po výstavě Fridy Kahlo zasloužená cenově dostupná odměna...

U kulatého stolu na stoličce s nápisem Česká republika

---
Zprovoznili jsme skener a já si naskenovala negativy.. Je to na jednu stranu levnější a rychlejší než domácí vyvolávání. A taky mi to nerozežírá sliznici nosu. Na druhou stranu..neumí to ty stříbřitý efekty, co se mi na každý fotce tak nějak samy udělaj..asi chyba v postupu.

Karolínka v Praze

Takže konečně mám fotky z Designbloku

A fotky ze Strahova..

Otevřeně uzavřený mail kamarádovi, co nezná tvorbu Fridy Kahlo

2010-11-12T23:50:00.009+01:00

Píšu si s jedním spolužákem. Projevil zájem o to o co já jevím zájem. Mně zájem dělá dobře, ale taky mě občas trochu mate.
Protože jsem líná psát všechno dvakrát až třikrát, tak můžeš nakouknout do soukromý pošty.
(Jinak - Výlet do Paříže byl moc krásný, maminka byla úžasná a další (středeční 10.11.10) výlet do Vídně byl také moc krásný. Frida byla úžasná a ty její obrazy..nevím jak to udělala, ale zářily. Fakt nevím jak toho dosáhla, ale byly jako bys pod ně dal strašně silnou lampu a prozářil i ten ocelový plát na který to namalovala. A taky jsem tam po pěti letech cíleně potkala spolužačku ze střední. Proč jen mám paměť jak slon a nezapomínám starý křivdy. Žilo by se mi lépe.)

A teď ten dopis:

No, sice jak tě znám, se na mě zas vyprdneš s odpovědí..ale co.Mně to pak přestane bavit a už ti nenapíšu :-PPPP

Jsem ti slíbila nějakou tu Fridu...

Tak tady:

http://www.fridakahlofans.com/paintingsyear01.html

Strana 1 až 7 je to chronologicky seřazený od nejrannější po nejmladší. Juj, zní to divně, ale snad jsem to napsala správně.

Chybí tam jen ten úplně poslední obraz co nakreslila před smrtí. Když jsem ho ve Vídni viděla "naživo", tak to teda byl zážitek. Sice o něm píšou, že je nehodnotný a kdesi cosi...

Je to tenhle:

A teď proč mě dostal.
Ono to na tý fotce moc nevynikne, bohužel. Nakreslila se tam jako trochu povadlá slunečnice. Měla hodně bizarní humor, tak kdo ví co to ještě evokovalo. Za ní zapadá slunce, je za ní kamenná stěna, která končí a dává vidět, že je možno jít dál, tam kde zapadlo to slunce. Když jsem se na ten obraz dívala, tak to bylo mimo všechno i dost hrozný - dle rýh, rejpala do toho obrazu opačným koncem štětce, je to strašně přetahovaný, neurčitý a opravovaný. Jde z toho cítit i ta bolest kterou prožívala i ta smrt (nebo prázdnota?), která byla blízko. Takhle nějak jsem to aspoň já vnímala.
A hlavně..ona se na Tebe celou dobu jakoby pořád dívá skrz ty autoportréty. Přijdeš před obraz a máš s ní oční kontakt. Nekecám, dívá se přímo na tebe (ale není to ta paranoia zámeckých obrazů, který tě sledujou málem za roh). Prostě se na tebe dívá a kolem ní se ještě něco děje. A ty to s ní prožíváš a když si přečteš popisek, třeba i trochu pochopíš symboliku toho ostatního co maluje, i když to asi nikdy jako očkovaný evropský běloši nepochopíme.

Tak s ní jdeš, od roku k roku a najednou narazíš na jeden z posledních obrazů, kdy se ona ještě dívá, ale tělo už má skoro otočený jinam, jako že odejde a ještě jí na rameno tlapou šahá pes (což je symbolika smrti), jako by říkal, tak už je čas jít.

Asi si to poslední dobou moc beru, ale přijde mi, že vždycky něco plánuju a dělám, a najednou to je, já si to snažím zapamatovat, ale ono to prostě projde, nezdá se mi to moc extra a najednou jsem někde jinde, dělám něco jinýho, lidi kolem mají jiný starosti a to co bylo (to hezký, třeba výlet do Paříže) je minulost co nejde vrátit. Nijak a ničím.
Jako na tý výstavě. Nějaký necelých padesát let života se smrsklo do dvouhodinový prohlídky, u jiných lidí možná i kratší.
Ten koloběh nekonečna a prázdna a ta marnost lidskýho života mi začíná nějak vadit.

Asi bude líp, když reagovat nebudeš. Jsou to zas kolem půlnoci hrozný plky :)

J.

No escape

2010-10-05T20:46:00.007+02:00

Začíná se to zas valit. A nevyčítej mi, že se bložím a zase si stěžuju, že nemám čas. Já bych ho snad i měla, jen ten den je nějak krátkej. No.

Výlet do Tater byl nádherný. Počasí nám vyšlo, vylezli sme na Ostrej Roháč a Plačlivé (oba sme tomu říkali Plačtivé). Takže mám osobní výškovej rekord - něco přes 2050 m.n.m.
Fakt to bylo hezký, V. se ke mně choval pěkně po celou dobu, celá ta dovolená vyšla na nějakých 2500 s jídlem a ubytováním a cestou. Prostě no problemo.

Štrbské plesá

Já na Roháči a za mnou Plačlivé a Smutné sedlo.

A pak přišla realita. V Hradišti V. vystoupil, místo něj si ke mně přisedla slečna že jestli si nepřesednu, že chce sedět s nějakým známým. Že mi bylo blbě, co nejuctivěji jsem ji odmítla. Pak jsem se snažila být co nejmilejší, ale cestou mi nějak natahovalo, tak jí snad stačilo že nezvracím.

Přišlo pondělí - srážka s realitou, náklad úkolů. Ještě horší než prvák v bakaláři. Protože jsem blbka nevycválaná, přidala jsem si ještě tělocvik, francouzštinu a pokračování japonštiny. Aby to nebylo málo, teď jsem se ještě přihlásila, že ve zbytečku času chci něco dělat pro klub SH. Ve škole zůstávám třeba do šesti. A začínám zjišťovat že je mi tam lépe než na pokoji kde se za celý večer klidně nepromluví ani slovo. Prostě si ten člověk co tu se mnou je nasadí sluchátka a hraje a hraje a pak jde spát.
Nic nemusím evidentně vědět, nemá potřebu mi cokoliv navíc říkat. Korunu tomu nasadila ta krásná slečna odvedle co chce taky na jeho promoci. Jak já ji nesnáším.

Jde na mě depka, možná taky proto si hrnu povinnosti jednu přes druhou. Na kurzu japonštiny jsem se zase přistihla jak přemýšlím kde sebrat pistoli a prohnat si kulku hlavou. Je to přehnaný, a dost drastický způsob, ale prostě mě zas takovýhle píčoviny napadaj. A mně se nějak nezdá, že by bylo úniku. Krom tý práce a povinností, který mě začínaj drtit a zároveň držet nad vodou.

Zatím pac a pusu :-)

Tajemství jedné Natálky

2010-08-17T22:42:00.005+02:00

S kým teda ta starší generace má dle psychologů z Reflexu problém? Beztak to jsou především rodiče a to jaké svým dětem vštěpují hodnoty. Fiflenou s povrchními zájmy se dle mého skromného názoru člověk nerodí, tím se prostě stane.

Nemám problém s tím, když má někdo jediný zájem módu, pak kafíčko, pak boty a pak nevím..třeba cvičení. Žijeme v nádherný době a v nádherných zemích, kde si prakticky každý může vybrat co chce a co z něj bude.
(Vynechám případy sociálně vykořeněných, kteří i kdyby chtěli, nemají šanci. Tohle je na trochu jinou, jistě hlubší diskuzi. I když je fakt, že i toto s tím trochu souvisí - když mě budou rodiče odjakživa rozmazlovat a všechno dostanu zadarmo, taky asi nebudu mít moc šancí, rozvinout se někam dál, než za hranice Elle.)

Zdroj:http://www.home-designing.com/2009/09/pink-and-blue-themed-kids-rooms-no-kidding

Je fajn, že jsme dospěli do bodu, kdy kdo chce, může se rozvíjet, kdo nechce, může se třeba utopit v záplavě bot. Myslím že je třeba si to užít..protože věčně to trvat taky nebude. Nemyslím si, že je konzumní společnost tak jak funguje, je konstantně udržitelná třeba dalších 50-60 let.
Takže nechme Natálkám kosmetiku proti akné a úžasnou výživnou řasenku.

Mnohem horší než tahle přehnaná péče, je cosi jako rezignace. Díky jistému webu jsem si všimla, že se to nejvíc projevuje kolem padesátky, v některých případech i dříve. Když se pak člověk porozhlédne na malým městě kolem sebe, začne mu být zle. Zle z toho, že jako protipól lidem, co nemůžou být bez botiček LV a co se přehnaně milují, jsou lidi kterých je mnohem víc. Lidi kteří rezignovali na to co jsou, jak vypadají, co jedí, jaké mají zájmy. Lidé kteří stagnují, přestávají se zajímat. Nezajímá je politika, je jim lhostejný, že jsou někde povodně.
Proti tomu by se mělo bojovat. Jenže ti lidé nejsou slyšet, tak jako třeba Natálie S., takže veškeré pokusy je nějak vyburcovat k aktivitě/změně jakoukoliv kritikou jsou spíše zhola nemožné.
Je jich odhadem tak 20%..možná i 30 (1). Nevolí, neví, nezajímají se, nedbají a nechtějí být vidět. Ve světě plném možností jen přežívají. Ve světě bez možností by je sežrali.

No a teď nějakou povrchnost, kterou poetický hloupý text(spíš pozvdech) hodlám zabít:
Kdybych měla prachy, jdu nakupovááát. Strašně mě baví na jednom serveru jedné masové módní firmy takovejhle mixér. Jejich oblečení si nazkoušíš na modelíně a kocháš se tím, jak jsi dobrej stajlista.
Johoho..škoda že mi béžová nebo pudrová totálně nesedí :)))

Joho, kraječkýýý

A pozdrav z Ruska

Veselý punčocháče a celkově střelený barvy.

Zlatíčko..Ta červená halenka se mi líbí..ale jak se znám, v obchodě, jen bych uviděla ty knoflíčky, odmítla bych to vzít do ruky, natož do kabinky, jen zkusit!

No nic. Jdu spát. Zítra jdu makat na takovou, jakože brigádu, abych měla na ty Tatry..a budu doufat že zbyde na Vídeň a na pokus o návštěvu výstavy Fridy Kahlo (taky zvané "Pokus o kulturní zážitek no.2") a pak snad dojde i na nějaký ten hadr. Už by to chtělo. Začínám dotrhávat kusy pět let starý. Zrovna teď mám čupr díru v teplákách. Fuj se mnou.

(1) Soudím dle údajů o volební účasti, nevoličů je 40%, 10% je třeba jen línejch, nebo nemohli z jiných důvodů, než že by je to nezajímalo, je to ale jen subjektivní odhad.

Nebe bylo zase ocelově šedý

2010-08-14T20:05:00.009+02:00

..záhadný. Věže města Prahy včera v noci zahalovala mlha, v dálce bouchal ohňostroj a mně bylo konečně spousta věcí fuk. Že nepíše, že nevolá, že se nechce nechat fotit ode mě, ale od kohokoliv jinýho jo, že v září začne škola a že i přesto že jsem dostala výplatu, nemám dost peněz na všechny ty roztomilý ptákoviny.

Bylo mi hezky.

Hezky mi bylo i ve čtvrtek v noci, když jsme si s V lehli do trávy na Ladronce a dívali se na Perseidy. No..spíš jsme se shodli že přes ty mraky máme tu a tam pocit že něco padalo..
Za celou dobu ležení na celtě 1x2metry, přičemž ve dvou dá sakra zabrat, aby si člověk neočmáchal zadek v rose, jsme spatřili tak tři, vteřinu a půl trvající představení.
Spadla hvězda. Co sis přála?
Pořád si přeju to samý.
A co to je?
Neřeknu, nesplnilo by se to..

Procházely jsme se včera sem a tam s Ašulí, hledaly místo kde bude sucho a zároveň to nebude bašta bezdomovců..pily jablečný pivo a kouřily.
Nakonec asi nejvtipnější bylo dolování zátky vína, když nemáš otvírák. Znervóznilo mě, jak jsme se do růžového zweigetrebe, nebo co to bylo, nemohly dostat. Skoro jsem měla chuť jít někam urazit hrdlo.

Nakonec se nám za patřičných tlačících vzdechů povedlo dostat zlobivou zátku dovnitř.
Přeslazený Friscama, Haribo malinama a tím sladce růžovým jsme se přesunuly do Rock café, kde pokračovala veselá konzumace těch sladkých jablečných piv. S rostoucím množstvím si na ten cukr člověk zvykne. Zvykne si i na to, že sám tančí na prázdném parketu. (Když tě nikdo nevypíská a nedíváš se kdo se dívá.)

Zvykne si i na to, že pod vlivem neudrží tajemství a po naléhání a nátlaku vyžvaní i co by neměl. Jsem stejná, taky z lidí doluju co se dá. Baví mě to a hájím to tím, že když se druhý vypovídá, pomůže to. Mně už teď nepomůže nic.

Chceš vědět co se mi zdálo, když jsem spala poprvé na novém místě - tedy u Ašu? Že se líbám s holkou. A to na střídačku celou noc. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem se s holkou nelíbala, ale je pravda že o líbání a sexu s nima se mi zdá víc než často. A vždycky mě napadne něco jako:"Jo, konečně i na mě došlo! Jo! Jo! Jo!"
Pak se zpravidla probudím a hledím že jsem buď v posteli sama, nebo vedle toho svýho.

Jsou ale i sny sexuálního rázu ze kterých se probudím ráda a jsem ráda že se mi to jen zdálo. Ten poslední byl o tom, že mi Robert Rosenberg nabídl točení porna za 18 tisíc. S holou prdelí, připravená k akci jsem začla brečet že to nemůžu V. udělat, a že tu ostudu nesnesu a oni že takhle to nefunguje. Vstávání bylo vysvobozením.

Něco ti povím. Když na někoho žárlíš, že některý věci který bys s ním chtěl dělat, ale on je s tebou nedělá a dělá je s někým jiným...no když takhle žárlíš..je to kurva nepříjemnej pocit. Dneska v autobuse jsem si zase odžila nenávistnou pětiminutovku. Miluju ho..a nenavidím zhruba stejnou měrou. Ty pocity se doplňují.
Vzpomněla jsem si i na to, jak jsem minulý týden do širého kraje zařvala od plic:"V., ty hajzle!"..bylo to stejně tak trapný, jako ve filmu Román pro ženy.

Fotky ze včera třeba budou. Ale páč nemám kvalitní foťák a paměťová karta v Ašulině mi rozhodně neříká pane, kdoví jestli ti fotky z lezbyšou v Rock café ukážu...;)

No nic. Jdu čekat na telefon a pak hurá do tý klemry na originál vesnickou zábavu.

Skoro se mi chce napsat růžový: Muck! :-*
Když mi tuhle V.ův kámoš řekl, že pro mě nachází jedinou trefnou jednoslovnou definici a zároveň zařazení do kategorie.
Znělo následovně:"Blondýnka".

Neolizuj kelímek od jogurtu

2010-08-10T09:13:00.006+02:00

..když jsou po okraji zbytky víčka.

Jo, vypadá to, že si furt jenom kupuju boty, ale tenhle měsíc jsem dvoje rozdrbaný vyhodila, takže jen doplňuju stavy. A opravdu své finance utrácím účelně, ale je fakt, že V. tady o těch úžasných oranžových balerínkách z H und M, ještě neví.
By zas řekl oblíbenou větu - kde ty na to bereš. No kde..z peněz na jídlo..a stejně se mu to pak líbí, že se o sebe starám.
Ale poznámky si neodpustí. Přiznání odkládám na pátek, po výplatě :D
No kdybych je nekoupila včera, tak mi je někdo vyfoukne..a já už si je málem vzala, než jsem si koupila ty červený semišový :D

A strašně se mi líbí jak září. A neptej se, k čemu se hodí..stejně mám všechny hadry černý. Skoro všechny.

Co se týče praní prádla..nakonec jsem neodolala a napsala do něčeho jako poradna. Překvapivě poradili. To se v dnešní době nevidí. Slušně, a ta rada měla i nějaký pozitivní účinek - uklidnila jsem se.
V. se k tomu teď už nechce vyjadřovat.

Ani nevíš jakou touhu mám prošmejdit mu počítač, abych se přesvědčila, že mi nic nehrozí. Ovšem - jak je velká touha - je velký i odpor něco takovýho udělat. Jako největší podlost, jakou bych si mohla dopřát. Stát se šmejdilkou.

Nicméně..po vyvětrání vzduchu mi náš vztah přijde lepší. Hranice důvěry se posunuly. I tak jsem si neodpustila v rámci jiného hovoru, tak, aby to V. slyšel, použít větu co mi napsal onen odborník z jistých stránek.
V. nereaguje, nicméně doufám že o tom aspoň přemýšlel.

Ještě potřebuju říct jednu větu. Tou první jsem chránila jeho, tou druhou potřebuju chránit sebe.

Škoda, že Ti nemůžu napsat o co jde..ale to bych zas musela mít anonymní blog jako pepazdepa. Asi by to bylo pikantnější, a čtenářsky zajímavější..ale víš co? Počkej si jednou na moje paměti :D

A teď klípek o klípku slečny, který/á se mi strašně líbí. Nová můza.

A link link na origo klip.

Jak to sleduju, přijde mi docela ujetá.

Opilství

2010-08-03T23:15:00.003+02:00

Začíná mi bejt blbě. Zpumrdlikovala jsem se nějakým Bohéme (dostali jsme to za vstřícnost při natáčení reklamy v Adršpašských skalách), v kombinaci s Jelczinem a červeným vínem. Je mi blbě a dobře zároveň. Je mi líp. Ale smutek..ta svině. Umí plavat. I v tom množství.
Ráno, když jsem šla na bus, bylo nebe ocelově šedý..večer..bylo skoro stejný. Vylezla jsem na kopec a málem se rozbrečela nad tou krásou. Nebe mělo stále ty úžasný ocelově šedý odstíny. Ty co miluju na černobílejch fotkách.
Do toho jsem viděla jak z okolních lesů stoupá pára..a tomu všemu vévodila světlem ozářená Hejšovina. Stolová hora plná skal. Zářila tak nádherně jasně...křičela jsem a mlátila klackama o stromy. Odletovaly kusy dřev..ale líp mi nebylo. Rozedřela jsem si ruce o třísky..ale ani ta krev mi neudělala líp.
Až něžná opilost trochu otupila pocit zrady.
Smrtelný hřích.

Špinavý prádlo..

2010-08-02T18:21:00.004+02:00

..je třeba občas vyprat. Ale je nutný prát důkladně. Jinak ty fleky zůstanou a bude tě to štvát další týden..kdy to budeš muset vyprat znova a lépe.

Ve středu jsem myslela že nevstanu, jak mě bolely nohy, ale dokopala jsem se k tomu vylézt a večer jsem šla s kámošem Alfem (ne ten ze seriálu Alf) do kina. Ono nás šlo asi deset, ale vlastně jsem ten večer trávila s ním, protože ač jeho přátelé asi budou super kumpáni, přeci jen jsem se v cizím prostředí upínala na jedinýho člověka o kterým něco vím..

Jak to zní bláhově..o někom něco vědět.
Dobře..dostávám se k jádru pudla. Ale vlastně to má ještě čas.

V Aeru je čas od času akce Aero naslepo. Já o ní neměla tušení, ale obzory si rozšiřuju ráda.
Už jen proto že jsem přestala mít vznosné zájmy, začínám si připadat blbá a přízemní..otupělá, nechápající co se to kolem mě pořád děje. A oblíbená věta - jaktože ještě dejchám.

Po mírné kocovince, kterou přiostřily dva jointy, a pivo v café Shadows na Újezdě se přehoupl čtvrtek. Nemohla jsem se dočkat pátku. Těšila jsem se na V. jako děcko..vadilo mi jak jsem sama a že všude chodím bez něj.. a co asi dělá a tak.

Večer se sunul pomalu, hlavně jsem to měla šíleně rozfrcaný..do práce, za Pipe, afe..prošla jsem sekáč, jehož výloha mne zaujala večer cestou do aera..Měli tam moc krásných šatů..ale ani v jedněch jsem se necítila dobře..takže smůla. Prostě si tyhle věci neumím vybrat. Asi.
Pak honem umejt a učesat a hurá na Niceland do Hard Rock Café. Brala jsem si své nové semišové botičky. Strašně dlouho jsem toužila po nějakých krásných červených střevíčkách. A mám je. Jsou to úžasné mučící nástroje, které mi za poslení rok opět umožňují posouvat práh bolesti někam dál. (Co mi ho posouvá snad nejdál je cukrová depilační pasta aplikovaná na třísla. Tos nikdy nezažil a to je další věc, proč ti závidím že jsi chlap.)

Byla jsem tam díky Ašuli..už jsem chtěla napsat Karol..ale pak jsem si vzpoměla že to nesnáší. Přitom se mi to jméno hrozně moc líbí. A nejde mi to neříkat..nebo říkat něco jinýho.

Kdybych nebyla trubka, mohla bych si i sama kupovat pivo..ale holt už trubka jsem a nerozumím některým aplikacím na facebooku. Fakt mi přijde že strašně hloupnu. Nepomáhá mi ani to, že jsem si zakázala číst diskuze pod článkama, a napůjčovala jsem si v knihovně knížky (třeba Kurta Vonneguta). Dneska jsem si navíc se zpožděním asi tak roku až dvou přečetla v mailu nějaké reakce na moje komenty. Většinou tam bylo něco ve smyslu že tak blbý komentář ještě nečetli a že se mám jít zahrabat. Vzhledem k tomu že jich bylo víc..tak maj asi pravdu. Ještě že to tady nikdo moc nečte. Na netu je skoro každej silnej..a i nadsázku bere jako dané dogma.

Zpět.. po super koncíku jsme se z Hard Rock přešouply do jenomRock Café. Kde i pivo mělo jakž takž snesitelnou cenu. Skamarádily jsme se s nějakým Italama..nejdřív to vypadalo že Arishka bude mít lovestory jako z románu...a jak jsme zjistili odkud jsou a jak jim jde angličtina..lovestory skončila.
Obdivuju ji, jak se dokáže odvázat, jde se zeptat na co potřebuje, nestydí se. Já bych třeba klukovi svoje číslo nedala, kdyby se mi sebevíc líbil. Ani bych se na něj radši nepodívala.

V noci jsem dorazila domů. Cestou mě chtěl zbalit ožralec, kterýmu zastavil taxík, protože se asi potřeboval vyzvracet. Začal na mě pokřikovat. Nevšímala jsem si ho. V Rock café se do mě návažel jiný opilec ( do nás všech). Jak řekla Arisha - "Rušil sexuální vlny".
Poslední dobou asi vyzařuju něco, co láká starý dědky.
Na to že lákám úchyly, už jsem si docela zvykla.

Víš...tešila jsem se na V. až přijede. Těsně předtím jsem hecla Ašu, ať se vybodne na nefunkční net a jde na Code:Mode (pro ni ten den podruhý). Líbilo se mi tam, ale taky mi bylo líto, že mám tak málo peněz, koupila bych si třeba deštník, nebo nějakou suýnku a tričko... Nakonec jsem si koupila sprostý náušnice, ať se maj úchyláci na čem ukájet.

Ještě televizní fotice:

No a pak jsem se vrátila na kolej..s Vítem jsme šli na kofolu.. a po kofole spát. Ráno jsem dostala tři nádherný růže a velkou čokoládu dodatečně k narozeninám.. a pak jsme mlčeli. Dlouho. Moc dlouho. Usnula jsem. Probudila jsem se s příšernou náladou. Byla minutu od minuty horší. Všechno zčernalo. Večer jsme šli s kamarádama do hospody. Nebyla jsem schopná promluvit. Přišlo mi, že říkám jen hlouposti. V mysli se mi stále převracela věta, že mám držet hubu.

Pak jsme nějak vytáhli téma náš rozchod. Já jsem to vydržela..ale pak jsem musela na záchod a začla brečet. A nemohla jsem ani za nic přestat. Vrátila jsem se..dobírali si mě. Ty jsi zvracela? Ale těhotná nejsi..
Brečela jsem i na pokoji po návratu..nevěděla jsem proč. Snad že se na mě obořil, protože s mojí nesnesitelnou náladou jsem nebyla schopná říct, kam chci jít. Ale copak já to mám vědět? Dva roky chodíme stejnou trasu.
Brečela jsem..nechtěla jsem ho. A pak jsme teda začali mluvit. To, co jsem pak uslyšela, to nezapomenu. Už asi nikdy. Nevymažu to. Nesnáším těch pár vět, co mi řekl. Reverse and delete. And never come back. Prosím..Proč jsi mi to musel říct? Proč si to nemohl tajit dál? Proč? Já tyhle věci nezvládnu. Připadám si jako blbka nejvyššího kalibru. Jaktože mi to nedošlo už tehdy?
Ne nerozešli jsme se. Ale myslím, že při praní tohohle prádla jsme narazili na flek, který už nikdy vyprat nepůjde. Sice když o něm nemluvíš nikdo si ho nevšimne. Ale když o něm celou dobu víš...dokáže znervóznit před důležitou schůzí. A nejen to.

Nedám ani řečnickou. Chtěla jsem..ale jen tři lidi teď vědí co je a bylo. A tak to bude muset zůstat. Leda že bych ten flekatý kus už nikdy nechtěla vzít na sebe. (Ty kdybys našel moje skvrny, tak si je neoblečeš. Jsou nechutný. Ale já o nich zásadně nemluvím.)

Po pravdě si myslím, že kvůli těmhle flekům je možná oprávněný, ze vztahu odejít.

Zdá se, že nic není jak se zdá.

A děkuji Ašuli za fotky :-)

Alone in Berlin

2010-07-30T11:06:00.009+02:00

Hecla jsem se. V neděli jsem přijela do Prahy, zašla s Alfem (nemá nic společného s Alfem mimozemšťanem) na pivo a řekla mu o svých plánech na úterní den.
Překvapivě - o destinaci kam jsem se chystala - leccos věděl, takže mi poradil kam jít, co si dát k jídlo, kam spíš nechodit a že se tam není čeho bát, že je to bezpečný město.

A tak jsem v pondělí o půlnoci přešlapovala na Florenci a těšila se, že uvidím nějaký jiný město než jen Prahu a taky že uvidím originální obrazy mojí oblíbený malířky Fridy Kahlo (a ne - nejsem ovlivněná filmem, zaujala mě už hodně dávno, někdy v patnácti, poté co jsem si o ní přečetla článek v Reflexu).
V pět ráno mě autobus od Oranžových cest vyflusnul pod Funkturmem a já jsem se ocitla na místě, kde jsem předtím ještě nebyla. Trochu jsem se bála, bylo přeci jen dost brzo a jen pár lidí spalo na lavičkách venku. Zalezla jsem si do čekárny, vytáhla svůj "Hemingwayův notes" a začala psát..

Berlín 27.7.2010
Odjezd Praha 0:15 (o 20 minut později než hlásil idos.cz)
Příjezd 5:15 (o cca 30 minut dříve -//-)

Dávám si kafe a banán a jdu hledat hajzliky :)

------

Že budou v 6:30 ráno jezdit revizoři, by mě fakt nenapadlo. Dokonce tu nějakejm Turkům kontrolovali pasy. No, to sou pravomoce :)), ale aspoň mi poradili, že s mojí Tageskarte si můžu celej den opravdu jezdit sem a tam, čím chci...Busem, U Bahnem, S Bahnem..

Dojela jsem na Alexanderplatz a rozhodla se, udělat si procházku, než výstava začne. Na plakátech bylo od deseti, naivně jsem se tedy domnívala, že času mám dost a dost. Neměla jsem..ale v tu chvíli jsem to nemohla tušit. Od Alexanderplatzu jsem se vydala po nějaký tý jejich Liebknecht a Unter der Linden Strasse (pomalu to ani nezvládnu přečíst, natož napsat, měla jsem co dělat abych si zapamatovala název ulice, kam mířím, mapu jsem v ruce držela skoro furt), k Brandenburger Tor. Užívala jsem si to. Nebyla tam ani noha. Někde spali pankáči, potkala jsem pár běžců, nějaký cyklisty, ale ne moc. Všude byl hroznej bordel a uklízeči se teprve pomalu šinuli do práce. Bylo to zvláštní...sama v Berlíně..a to skoro doslova.
Našla jsem na zemi čáru, která ukazovala, že tady kdysi stála nepřekonatelná zeď. Přecházela jsem z jedný strany na druhou..jsem na východě, jsem na západě..haha. Děsná prdel.
Došla jsem až k řece, sedla si tam na schody u Paul Löbe Hausu a sledovala jak se na hladině pohupuje volejbalovej míč, kterej asi někomu uplaval.
Sledovala jsem cyklisty, uklízeče za okny...a nebylo mi vůbec špatně.
Prošla jsem si park Tiergarten, bylo něco kolem půl osmé, půl deváté..cyklisti se množili, já se trochu ztratila a přišla jsem tak o půl hodiny času tím, že jsem se vracela po té samé cestě odkud jsem přišla.
Pomalu jsem se přes Potsdamer Platz dostala až skoro k Martin Gropius Bau, kde byla výstava.
Jenže...

10:16
ha menší zrada. Online lístek by byl docela nutný, to zaprvé. Zadruhé...uvítala mě fááákt dlouhá fronta a po nějaký 1/4 hodině jsme došli k ceduli - odtud budete čekat 4-6 hodin!!
No super. Tak snad stihnu bus, to by jinak bylo dost v prdeli :/

Možná bych to stihla, ale to by nesměli všichni předbíhat a to bych taky nesměla bejt měkota a přeběhnout hned jak jsem přišla.
Smůla dítě..smůla. Byla jsem pevně rozhodnutá to tam vydržet.

11:11
Balon lítá nahoru a dolů..Nějakej vyhlídkovej let nebo co. kolem fronty tak půl metru v klidu hopsaj vrabčáci a a vůbec se nebojej. Potěšilo mě, že tu maj knížku o Fridě v AJ za 25€. Takže si ji asi koupim. Když už tady jsem, že. Jinak voda (půl litru v lahvince) stojí 1€, kafe nebo čaj 1,50€. na to se jim můžu vysrat i když žížu docela mam.

15:20
Takže..na Fridu jsem se nedostala..No, ono by to nejspíš vyšlo, jenže bych taky nemusela stihnout bus domů, a mohla bych se dostat do dobrýho průseru. Mám aspoň knížku, a nestála teda 25, ale 40€ (1000,-), takže tak. To je tak nahovno. Chce se mi brečet. No nic, sedím na Alexanderplatz a pozoruju lidi. Za chvíli hurá do Prahy.
Za hodinu jdu na U-bahn. Alespoň že ten výlet byl zatím docela pěkný.

A pak jsem seděla na lavičce a bulela jak děcko kterýmu sebrali hračku. Je fakt, že jak to tak píšu, tak mě to hněte furt..neměli vůbec ošetřený předbíhání..venkovní fronta v klidu, ale jak jsem se dostala dovnitř, došlo mi, že jsem právě předběhla 100-150 lidí a nikdo to nebude řešit. A tak to dělala většina fronty. Ta fronta uvnitř byla asi na 2 hodiny čekání, ale to není všecko..nahoře na galerii byla další obr fronta lidí co už měli lístky, ale nemohli ještě dovnitř. Bezmoc. A čirý zoufalství.

17:22
Neuvěřitelný, jak rychle to uběhlo a kolik se toho stalo. Jako bych tu nebyla 12hodin ale tak 2 dny. Výstup z autobusu mi přijde, jako by se odehrál hrozně dávno. A včerejší večeře v restauraci Pravěk jako by se udála někdy v pravěku. To že jsem se nedostala na tu výstavu mě hrozně sere, furt se mi chce brečet a štvou mě prachy co jsem více-méně bezúčelně proinvestovala. Na druhou stranu mi dnešní celodenní procházka prokládaná jízdama U-Bahnem a rozjímáním tu v parku, tu na náměstí a tu na trávníku někde u Mendelsohn stadt a Potsdamer Platz dodalo hodně pozitiv. Asi je to tak lepší..než celý den prostát ve frontě s nejistým výsledkem, kdy to že mám lístek neznamená, že Friduču uvidím. Asi jo. Pokud ve zdraví dojedu domů, můžu si říct, že to nebyl zas tak blbej nápad. Příští stanice Řím...(mezitím Paříž), ale nesmím si zapomenout vzít batoh. Na kabelku se příště vyseru. Kdo to pak má tahat. Stejně bylo nejlepší to ráno, kdy tu nebyla ani noha, sluníčko začínalo svítit a jedinými mými společníky byli údržbáři a uklízeči v těch prosklených administračkách. Bude se mi stejskat pane Berlin.

Seděla jsem pod rozhlednou na lavičce. Kolem šel kulavou chůzí kluk v kraťasech, upatlaným triku a se dvěma igelitkama. Zastavil se u koše, zašmátral a nic. Tak popošel k dalšímu, zašmátral a vytáhl petku, kterou si strčil do jedné z těch tašek. V kabelce jsem měla zrovna takovou. Z tvrdšího plastu. Asi vratnou, chtěla jsem ji vyhodit. V duchu ústředního hesla filmu "Jízda" - Jeden dobrý skutek denně - jsem se za ním s tou petkou v ruce vydala. Dohonit ho nebylo snadný. Všiml si, že ho někdo sleduje a nedůvěřivě se otočil. Uviděl mě, pak se mu pohled oupnul na petku kterou jsem mu podávala. Ta vyhaslá tvář malinko pookřála a pak se zas odvrátila a pohasla. Tomu klukovi mohlo být tak 14-15.

Závěry nedělám. To bys už mohl vědět.

Moje tenisky a ...prach Tiergartenu
...fragment berlínský zdi
...moje nohy po celým dni

U Bahn..tak nějak všelijak

Střepy

...jiný střepy

Můj ksicht a...
...U bahn
...Paul Löbe Haus
...nějaká Strasse poblíž
...Alexanderplatz
...Deutscher Dom
...ZOB Funturm :)

Zase

2010-07-23T12:40:00.001+02:00

..se mi zdálo že umírám ve snu.
Byla jsem tam s Vítem, několika kámošema..a někam jsme jeli. Bylo tam narváno. Víta jsem ztratila v davu. Pak jsme seděli v kině, prošla jsemho několikrát, ale nemohla jsem ho najít. Jestli mi drží místo? Pouštěli film. Byla jsem tam s nějakou cizí holkou. Lepila se na mě.
Pak jsem našla Víta. Začala jsem na něj křičet, že mi mizí naschál, že ho nezajímám a že už na to nemám a chci se rozejít.
Utekla jsem, dohnal mě Vítův kamarád, kterýho neznám, jen jsem věděla že patří k němu. Bodl mi nůž do srdce. Zhroutila jsem se k zemi. Bolelo to, ale nebyla jsem mrtvá. Ze strachu jsem se bála dýchat, aby mě nebodl ještě jednou. Kolem někdo tlačil nemocniční lehátko. Ležela na něm krásná holka, který její táta uvazoval stuhu kolem krku. Rozhodla se zemřít a její rocdiče jí v tom pomáhali. Už jsem nemohla nedýchat..kontrolovali mi tep..tlukot srdce nešel zastavit. Pak jsem zase uviděla Víta. Šel kolem, držel kolem pasu nějakou jinou holku. Povídali si a smáli se. Šíleně jsem brečela. Z toho jak bolel ten nůž v srdci a z toho jak bolí jeho štěstí s jinou.
Z těch snů moudrá nebudu. Asi nikdy.

Šňupnout si šumáku*

2010-07-20T23:52:00.002+02:00

..je prima volba.

Za nějakých 19 hodin se mi přetočí tachometr a budu na něm zase mít o něco větší celkovou cifru.
Poslední tejden byl fajn.

Ve středu jsem se sebrala z brigády dřív, sedla na vlak spolu s jednou starou paní a tak nějak mimoděk jsem se s ní dala do řeči. Říkala jsem si, kdy toho začnu litovat, ale poněvadž jsem ve své nejnižší přirozenosti zvědavý voyer, přestalo mě to bavit až v okamžiku kdy se to z rodinných vztahů přehouplo k politice.
Vyprávěla kde bydlí, že v Praze a Teplicích, vyprávěla o partnerovi, co odešel dobrovolně do domova, aby jí nebyl na obtíž..tak je sama, je jí 83 a s ním to jde od desíti k pěti, že přestal v tom domově chodit. Vyprávěla o tom, jak si vnučky pořídily želvu, staraly se o ni dva měsíce a pak ta želva skončila po prázdninách u ní a má ji už 26 let a jak ji vozí vlakem do Teplic n.M. do Prahy a zase zpátky.
V Praze jsem vystoupila, rozloučila se, zabloudila na Hlaváku (exit snad má bejt zelenejma šipkama, ne?), a jela z Vítem na kolej.
Ani nevím co jsme dělali..jo už si vzpomínám..šla jsem za Ivanou a dělaly jsme si tetování. Dočasný. A strašně sme u toho hulily Cherryový Djarumky. Stejně mi to tetování sluníčko vyžralo doběla a nemám ho ani vyfocený. Smůla. Ten gel jsem pak věnovala skorošvagrový.

Ráno sbalit věci a šupky na bus. Klimatizace. Horda lidí. A zima s následnou bolestí v krku, poněvadž jsem jela jen v lehkých šatičkách. Za blbou hlavu trpí celý tělo.
Navštívili sme Vítův rodný bytek, pohled na nezdravě veselého tatínka..ten jeho úsměv mě děsí, takhle jsem se tvářívala těsně před zhroucením, kdy jsem to tu chtěla tak nějak zabalit...sakum prásk.

Rockovej fesťák..no co o něm. Nic. Viděla jsem Manowary. Pro rockery zážitek, pro mě docela dobrá kapela, ale i přes to, že dělali randál jaký asi dělá startující letadlo (nikdy jsem na letišti nebyla..vlastně to nemůžu posoudit), se mi v půlce chtělo spát a vestoje jsem zavírala oči. Krom toho jsem taky tak nějak pořád cítila přítomnost pohledu Vítova kamaráda. Možná si to sugeruju, že mi to dělá dobře, ale přišlo mi, že ty střety očí začínaly být malinko nepříjemný a malinko častější, abych je mohla přirozeně ignorovat a pouštět z hlavy jako včerejší zprávy o zvířátkách.

Možná že si toho všiml i Vít, takže mě s ním nenechával o samotě, nebo nevím o co šlo a nakonec mi přišlo že se navzájem sice držime pospolu ale zároveň se tak nějak jeden druhému vyhýbáme. Korunu tomu nasadila poslední noc, kdy tomu kamarádovi nateklo do stanu, takže málem padla možnost že bude spát u nás..chtěla jsem to vypustit z pusy, dřív by to problém nebyl..ale ten poslední večer jsem se zarazila, protože těch návrhů jsem subjektivně vnímala přespříliš a hodlala jsem se kontrolovat. Nakonec to navrhl Vít sám, ale kámoš (P.) to radši vzdal a jel ve 2:30 domů. Dobře mu tak. Ráno měl vody ve stanu úplně stejně jako my, takže historka o promočených věcech spíš zněla jako záminka.
Z pohledu kluků by to bylo asi odvyprávěný úplně jinak. A možná to celý vidím špatně. Šéfová z Prahy říká že nemám žádnou empatii..že se neumím vcítit. Nechala jsem ji při tom, s tím že je starší a ví to asi líp. V názorech na mě nevymlouvám nikomu nic. Každý cizí názor je nakonec lepší, ne ten který mám o sobě já sama.

Ještě k těm MORům..(Masters of Rock) - líbilo se mi, když jsem narovinu řekla, že tenhle druh hudby mi nevadí, že se mi líbí atmosféra a všechno...ale že to pro mě není takový zážitek jako je asi pro ně (Víta a P.). Vít si to vzal osobně, P. na to řekl že taky vlastně poslouchá trochu něco jinýho, ale jiný rockový festival není, tak co. A Překvapil mě, že ví co poslouchám já. Že to ví Vít je samosebou správně a super. Ale že to ví i jeho nejlepší kamarád..já jsem o klucích svých kamarádek věděla možná tak to, jak velký maj péro..ale už stěží jaká je jejich oblíbená barva nebo kapela..

Cestou domů mě z Vizovic brala sestřenice. Sestřenice má tři dcery. Nejstarší je teď devatenáct. Vždycky kolem tohohle tejdne co slavím narozky se u nás tak nějak rekreovali s celou rodinou na chalupě. Nesnášela jsem je.
Zajímavý ale, jak se lidi mění. Jak jsem se změnila já. Oni jsou nejspíš stejní, jen holky jsou ještě krásnější než tehdy.
O to víc mě dostalo když nejdřív teta a pak i sama sestřenka vyprávěla o tom, co před rokem stalo té nejstarší.

Představ si, že si v klidu jseš sednou s kamarádama do klubu, dáš si pivo..vyprávíš. Probereš se, a nevíš kde jsi. Kolem tebe hadičky, divní lidé, nikdo ti neřekne kde jsi, co se stalo, co to s tebou dělají, proč to bolí, proč se nemůžeš pohnout, proč tě přikurtovali. To na mně dělají pokusy? Tajně cvičit pod dekou a rychle vytrhnout nejbližší hadičku...

Dceři mojí sestřenky se stalo něco, co si neumím ani několik nocí po tom emotivním vyprávění srovnat v hlavě. Seděla v klubu a z ničeho nic jí přestalo bít srdce. Prostě se zastavilo. Měla ohromné štěstí, že tam náhodu byl záchranář s manželkou, která byla zdravotní sestra a do příjezdu záchranky jí dávali masáž srdce a umělé dýchání. Zachránili jí nejen život, ale i mozek. Kdyby jí těch pět minut nikdo nepomohl buď by umřela, nebo by měla trvalý následky.
Mrazilo mě. Další mladý člověk co se dostal do blízkosti druhýho břehu. Ta holka by mi chyběla. Fakt že hodně.
Jen si tyhle věci neumím uvědomit než se něco stane.

Třeba dneska mi Vít poslal elegantní sms..
Ahoj Jitko. Ja se strasne omlouvam, ale ja jsem to udelat musel. Vim, ze me za to budes nadavat, ale proste jsem nemohl jinak.
Ja jsem vyhodil ten Tvuj citron z lednicky. Vita
Zatrnulo mi jak tehdy před dvěma lety. Jsem už asi paranoidní. Ale to neznamená, že po mně nejdou. A pak jsem se smála. Ta smska je podle mě strašně krásná.

To je prozatím vše. Někdy bych chtěla vědět, jestli to bude opravdový deník, nebo jen popisný blog pro případ že ztratím paměť. Jako že si toho pamatuju míň a míň. Nuance a verše co mě napadnou nebo zaujmou vypouštím z hlavy nebo na facebook. Proto málo bloguju. Málo fotek, moc zážitků, málo času, moc zájmů.
Rovnováho. Kde jsi.

Jsem se ostříhala. Za dvě stovky. Heč.

*nadpis byl původně Vymejšlení ptákovin. Náhodným generátorem trhlých myšlenek, jsem ho zcela bezmyšlenkovitě změnila. Tak asi tak.

Střízlivění

2010-07-12T20:37:00.000+02:00

...jeli sme spolu na kole z kopce. Hrát my dva ve filmu, byl by z toho nejspíš záběr, který by kritika nazvala nechutně přeslazeným a moje hysterické ječení, hodně špatným vtipem. Ale bylo mi hezky..opírala jsem se hlavou o jeho tvář, moje vlasy se propletly s jeho vousama a svoje lokty jsem měla zapřené o jeho, abych nespadla, protože nohy jsem měla obě ve vzduchu. Nasedat jsem musela když byla zamáčklá brzda, protože jinak mi lanko zadní brzdy tahalo sukni a tím pádem i zadek.
Dali sme si točenou zmrzlinu a pak odjel busem 150km daleko.

Romantika skončila a já se vracela na kole sama domů, do nohy mě jeblo hovado a při přejíždění silnice jsem doufala že na mě nevybafne kamion.
Když jsem byla dneska v práci a on mi volal a tři minuty jsme se bavili o tom, jak to teda uděláme, kdy přijedu a kdy pojedem do Vizovic a já z něj nemohla vymámit nějaký jeho vlastní rozhodnutí, protože mi bylo úplně jedno kdy pojedeme... zase jsem z té milé přiopilosti vystřízlivěla.

Je to zvláštní. Začnu o něm pochybovat..a přesvědčí mě (ne vždy asi úplně vědomě), že je to všechno nádherný a že k sobě patříme. A jen co se málem začnu po dlouhatánské době zamilovaně usmívat, stane se něco, co mě vykolejí kamsi zpátky do mírné nerovnováhy.

Asi to tak má být. Jen se s tím pořád nějak nemůžu vyrovnat.

..kolem lezli slimáci..

2010-07-11T21:40:00.000+02:00

..a my v tý malinko navhlý trávě leželi a dívali se na hvězdy. Občas některá z nich spadla. Nebyla mi zima, byla jsem malinko přiopilá a nic mě v tu chvíli nesralo. Pocit co jsem neměla už pěkně dlouho.
I když jsem se na něj stihla za večer nakrknout asi třikrát..
Skoro začínám mít pocit, že mi to dělá naschvál a pak se baví tím, že se na mě usměje a já se musím smát taky i když bych si strašně ráda zachovala vážnou tvář..s ním to nejde. Podívá se zkoumavým pohledem a rozbije mě na kousky.
..věděla jsem, že i ve chvílích, kdy bych s ním nejradši praštila o zem, ho strašně moc miluju.
To zas byly zážitky. :-) a to jsem si dneska všimla, že strom, co jsem včera ve víru vášně objímala, byl nejspíš prolezlej plošticema. Fuj.

...

Vymýšlím výlet do Berlína. Strašně moc bych chtěla na výstavu Fridy Kahlo..ale s tím, jak to je komplikovaný ohledně dopravy tam a zpět, když nechci přespat, se mi zdá, že to asi padne a já si budu muset počkat na Vídeň. Ta je trochu blíž..
Tak uvidím. Do toho Berlína bych moc chtěla.

Touha psát

2010-07-07T00:15:00.000+02:00

..jak mi ubylo povinností, vrátila se touha psát. Kreslit. Brouzdat. Lenošit, fotit, lítat povenku...prostě cokoliv co dřív bylo hlavní náplní života. Nejradši bych byla i nadále stejně bez starostí.
Kdybych mohla třeba cestovat.
Kdybych nemusela řešit peníze.
Kdybych nemusela řešit rychlý tep a hlad nebo žízeň.
Čím bych se musela stát, aby mě tyhle přízemní povinnosti přestaly trápit?
Kočkou?
Našla jsem teď někde fotky co fotila nějaká kočka.
Jednoduchý - kočka dostala na krk malý foťák a fotila. Přišlo mi to správně ujetý. Ujetí majitelé, kočka, kterou to všechno od pohledu docela sralo, ale zase ne natolik, aby milostivě nevydržela celou vernisáž.

Touha psát je zpátky. Touha se ale neslučuje se schopnostma. Myslíš že se zas dostanu někam kde jsem bývala kdysi? Že to psaní bude mít aspoň jednohvězdičkovou úroveň?
Přesouvám se. Opouštím Arthura Denta. Jeden deník na netu došel konce. Ukončila jsem jednu etapu vzdělání. Byl to obrovský boj. A čeká mne nový..nová výzva. Nové plány. Těším se. A chci vycestovat. Další šance už nebude.
Tak hurá do toho.